Kritiky
Festival pana Rifkina (Rifkin’s Festival, USA, Španělsko, Itálie 2020) Scénář a režie Woody Allen Kamera Vittorio Storaro Hrají Wallace Shawn, Gina Gershonová, Luis Garrel, Elena Anayová, Sergi López, Steve Guttenberg, Christoph Waltz Délka 92 min. Distribuce Bioscop Premiéra 30. 9. 2021
Festival pana Allena Rozebírat „život a dílo“ režiséra, scenáristy, spisovatele a herce, obdivovatele klasiků literatury a kinematografie, který se za padesát let kariéry stal sám klasikem, by bylo nošením sov do Athén – a dotyčný Woody Allen by jistě vymyslel vtipnější rčení. Jeho zatím poslední opus Festival pana Rifkina (2020) však k určité bilanční úvaze svádí. Nespatřuji v něm x‑tou variaci Allenových provařených autobiografických a sebestředných témat, ale sumu jeho poetiky, završení cesty a uzavření kruhu. Plytká kriti-
097
ka „opakování“ ignoruje fakt, že každý tvůrce krouží kolem svého životního tématu, nemluvě o kvantitativní rovině, neboť při produkci jednoho filmu ročně se nutně musí opakovat i génius. A filmoví ani literární vědci mi navzdory svým snahám ještě nevyvrátili obyčejný postřeh psychologů, že všichni autoři více či méně skrytě píšou o sobě. Proč by ti, kteří to přiznávají, měli být apriorně považováni za horší než ti, z jejichž kreací to tak zjevně netrčí? Najdou se i recenzenti, kteří posílají Allena do důchodu a cynicky si omáčejí pero v jeho sexuálním skandálu nazna-
↳ zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504019
Kritiky čujíce, že se odebral do rajské pohody španělského letoviska natočit turistické obrázky, protože v rodné zemi mu teď pšenka nekvete. Jenže evropská města (Řím, Paříž, Barcelonu) Allen portrétuje už poněkolikáté, a to se stejnou citlivostí jako svůj milovaný New York. Ostrakizaci za obvinění z neprokázaného zneužívání adoptivní dcery, znovu vytažené na světlo po čtvrt století, lze vnímat v kontextu kampaně #MeToo stranící těm, již se prohlásí za oběti násilí, a vycházející z presumpce viny. Mnozí se i na dálku staví do pozice morálních arbitrů, ačkoli by bylo lépe ponechat posouzení případného kriminálního činu odborníkům. Veřejné odsudky bez důkazů a účelové odvracení se některých herců a spolupracovníků od dosud ceněného kolegy také nevypadají eticky zrovna na výši. Touto kauzou se Allen zabývá i v autobiografii z roku 2020, vydané letos nakladatelstvím Argo v překladu Michaela Žantovského pod názvem Mimochodem. Nad mírou autentičnosti poutavých memoárů poněkud váhám, neboť mám dojem, že i zde se Woody Allen stylizuje do postavy, jejímž úkolem je především bavit. Allenovo literární a filmové alter ego, procházející bez úhony a téměř beze změny napříč jeho tvorbou, charakterizuje skepse spojená se zklamaným idealismem, sebepodceňování ruku v ruce s povýšeností, úzkostnost, hypochondrie, pedanterie, zbabělost či břitký sarkasmus intelektuála trefující se do intelektuálů. Doživotní objekt psychoanalýzy projevuje nešikovnost nejen v praktických záležitostech, ale i v lásce, a přesto – nebo právě proto – si za partnerky vybírá (a většinou je také získává) oslnivé a chytré ženy, jejichž neurózy dobře ladí s těmi jeho. Allenovský hrdina hraný autorem samým vystupuje nejživotněji, byť jej ztvárňovali i jiní herci (nedávno např. Larry David v Užívej si, co to jde [Whatever Works, 2009], Josh Brolin v Poznáš muže svých snů [You Will Meet a Tall Dark Stranger, 2010], Owen Wilson v Půlnoci v Paříži [Midnight in Paris, 2011], Colin Firth v Kouzlu měsíčního svitu [Magic in the Moonlight, 2014], Joaquin Phoenix v Iracionálním muži [Irrational Man, 2015] nebo Jesse Eisenberg v Café Society [2016]). Ovšem projekce osmdesátiletého režiséra do dvacetiletého mladíka v předchozím snímku Deštivý den v New Yorku (A Rainy Day in New York, 2019) působí uměle a anachronicky. Nostalgické touhy jdou stěží implantovat do mysli dnešní mládeže, i když ji oblékneme do retro kostýmů a její adolescentní rebelii obrátíme proti současnému kulturnímu mainstreamu. Filmy jsou celuloidové sny Mort Rifkin (Wallace Shawn) je Allenovu alter egu bližší věkem, zkušeností i pracovním angažmá v kinematografii a literatuře. V první oblasti je úspěšným teoretikem, ve druhé neúspěšným tvůrcem. Léta přednášel filmové dějiny a odjakživa chtěl napsat román, ale odhodlal se k tomu až v důchodu. Úmornou práci neochotně přerušil, aby doprovodil svou manželku Sue (Gina Gershonová) na filmový festival v San Sebastianu. Zdrženlivý Rifkin si v prostředí nabubřelých celebrit nelibuje a festivalovými hity pohrdá, neboť filmy podle něj už nejsou, co bývaly. Nicméně žárlí na sebevědomého francouzského režiséra Philippa (Louis Garrel), kterému Sue zajišťuje mediální propagaci. Rifkin si mladou narcistní hvězdu, jejíž ambice sahají od filmových vavřínů až po smíření Izraele a Palestiny, ironicky dobírá, ale nedokáže zabránit vzplanutí mezi ním a Sue. Nezůstane u trojúhelníku, pro vyváženost se musí zjevit místní pohledná lékařka Joanna (Elena Anayová), jejímuž kouzlu Rifkin podléhá. Zatímco Sue, dáma středního věku se vzhledem filmové divy a manýry femme fatale, která už se evidentně nabažila intelektu svého fyzicky nepřitažlivého muže, tráví celé dny s atraktivním lamačem srdcí, Rifkin každou nepatrnou bolístku využívá jako záminku k návštěvě ordinace a pokouší se fluidem osobnosti zaujmout Joannu, jež
098
↳ zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504019
Kritiky je vdaná za nevěrného bouřliváka (Sergi López). Docela běžný příběh partnerských rošád ozvláštňuje jeho reflexe v Rifkinových snech a vizích. V černobílých sekvencích Allen cituje vzývané mistry – Bergmana, Felliniho, Buñuela, Wellese, Truffauta, Lelouche a Godarda. Po svém reprodukuje ikonické scény, např. vzpomínku na sáňky v Ob‑ čanu Kaneovi (Citizen Kane, r. Orson Welles, 1941) nebo jízdu na kole v Julesovi a Jimovi (Jules et Jim, r. François Truffaut, 1962). Aluze, výpůjčky a parodie nejsou v Allenově filmografii ničím novým, už od prvních scenáristických a režijních počinů odkazoval na filmové klasiky, a to jak v jednotlivých sekvencích (v Seber prachy a zmiz [Take the Money and Run, 1969] na Muže a ženu [Un homme et une femme, r. Claude Lelouch, 1966], v Banánech [Bananas, 1971] na Kdo seje vítr [Inherit the Wind, r. Stanley Kramer, 1960], v Zahraj to znovu, Same [Play It Again, Sam, 1972] na Casablancu [r. Michael Curtiz, 1942]), tak v celých filmech (Vzpomínky na hvězdný prach [Stardust Memories, 1980] byly střiženy podle vzoru 8 a půl [8½, r. Federico Fellini, 1963], Interiéry [Interiors, 1978] podle Šepotů a výkřiků [Viskningar och rop, r. Ingmar Bergman, 1972], Jiná žena [Another Woman, 1988] upomíná na Lesní jahody [Smultronstället, r. Ingmar Bergman, 1957]). Metodu aluzí v Rifkinovi explicitně odhaluje a sám sebe trochu ironizuje. Tento záměr ale nemusí být každému divákovi na první pohled patrný. Snové
pasáže představují humor pro zasvěcené a nemají obecnou sdělnost. Z tohoto důvodu se zřejmě Festivalu pana Rifkina nedostane takového ocenění, jaké si podle mě zaslouží. Allen i v tomto snímku pojímá kinematografii a umění celkově ne jako mimezi reality, nikoli náhražkovou, ale plnohodnotnou, svébytnou, paralelní skutečnost. Zaobírá se opět seberealizací, láskou, smyslem života a jeho koncem. Od panoptikální felliniovské pouti v úvodu dospívá Rifkin až k závěrečné bergmanovské scéně šachového zápasu se smrtí, kterou Allen samozřejmě zcizuje a odlehčuje vtipem. Z pocitu absurdity existence vyvěrá zpochybňování objektivní reality i sebe sama v ní. Osvědčená juxtapozice tragiky a komiky, skutečnosti a fikce, vznešeného a nízkého, abstraktního a konkrétního je výsostným prostorem Woodyho Allena. Příklon k jednomu pólu v pokusech o drama se nesetkal s kladným ohlasem; pravděpodobně nešlo o umělecký nezdar, ale v imitaci Bergmana (Interiéry, Jiná žena) a Čechova (Září [September, 1987]) diváci jednoduše postrádali nadhled a smích. (V poslední době se temnější ladění opět přihlásilo, a dokonce došlo uznání ve snímcích Jasmíniny slzy [Blue Jasmine, 2013], Iracionální muž nebo Kolo zázraků [Wonder Wheel, 2017]). Konvenční veselohry bez existenciálního prvku pouze dávají zapomenout na tíhu bytí; Allenovy tragikomedie ji zahrnují a specifickým způsobem řeší. Jeho originalita spočívá právě v humorném zob-
099
↳ zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy