98
J. D. R o
b b
• Ne
ž
u d e ř í
s t í n
Reová si jich nevšímala a nespouštěla oči z Gotteové. „Za vraždu Gally Modestové nesou odpovědnost dvě osoby. Chci je obě.“ „Mému klientovi bude na konci takového trestu sto deset. Tou dobou mu bude do věku průměrného dožití zbývat necelých dvacet let – a to nezahrnujeme roky strávené ve vězení. Dvacet pět let za každé obvinění, s možností zkrácení na dvacet za dobré chování.“ Eva se vymrštila ze židle. „Zatracený právníci. Naservírovala jsem vám ho na stříbrném podnose.“ „Pětadvacet let za každé obvinění,“ souhlasila Reová. „S možností zkrácení na dvacet, jak jste uvedla. Ale jedině pokud informace vašeho klienta budou pravdivé a pomůžou v zatčení. Pokud zjistíme, že váš klient něco zatajil nebo o něčem lhal, dohoda pozbývá platnosti.“ „Na planetě.“ „Ani náhodou. Obě víme, že pokud půjdeme k soudu, váš klient nemá šanci na to, že by se ještě někdy podíval na svobodu. Možná existuje nějaká nepatrná šance, že přesvědčíte porotu, aby rozsudek zmírnila, ale ne o moc víc, než co vám nabízím. A většinu potenciálního zkrácení stráví ve vězení čekáním na proces, průběhem vlastního procesu a tak dále. Lepší dohodu nedostanete.“ „Nemůžu jít do vězení na padesát let.“ Tween se roztřásl. Ani ne tak strachem jako pod tíhou studené, tvrdé reality, pomyslela si Eva. „Dejte mi chvilku s klientem.“ „Dallasová a Reová odcházejí z výslechové místnosti. Konec záznamu. Sakra, Reová,“ začala Eva na odchodu. Když se za nimi zavřely dveře, Eva se otočila k Reové. „Kdybych byla na holky a kdyby byla v tomhle státě legální polygamie, vzala bych si tě.“ „To je moc milé. Dej mi dvacku. Spoléhám se, že nezapomeneš na víno.“ Eva vylovila dvacet dolarů a vtiskla je Reové do dlaně. „Jsi zatraceně dobrá laciná právnička.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503782
99
J. D. R o
b b
• Ne
ž
u d e ř í
s t í n
„Hele!“ Chodbou k nim přispěchala Peabodyová. „Právě jsem se tam chtěla vrátit. Se šokovaným výrazem a údaji o Cobbeovi.“ „Přiměla je souhlasit s padesáti.“ „Jo!“ Peabodyová a Reová se dotkly pěstmi. „Uvidíme, jestli nám řekne něco nového.“ „Znal jeho jméno,“ upozornila ji Peabodyová. „To je dobrý začátek.“ „Od začátku do cíle je dlouhá štreka.“ Eva si vrazila ruce do kapes. „Cílem je Cobbe. To, co o něm ví Tween, je jenom část cesty.“ „Začíná mu docházet, co ho čeká,“ řekla Reová. „Padesát let je děsivá vyhlídka, ale druhá možnost je ještě horší. A má před sebou vějičku, že to může stáhnout na čtyřicet, pokud se bude za mřížemi chovat jako hodný kluk. Gotteová mu jasně vysvětlí, že buď řekne všechno, co ví, nebo ho čeká právě ta druhá možnost. Jak moc jsi si jistá, že Cobbe zůstane v New Yorku?“ „Chce Roarkea. Není to pro něj zakázka, ale osobní mise.“ „Musel přece dávno vědět, že Roarke má ústředí v New Yorku, tak proč teď?“ Eva vydechla. „Je to Ir. Cobbe je Ir.“ Reová naklonila hlavu ke straně. „No a?“ „Irové jsou… podle mých zkušeností bývají…“ Eva vytáhla ruce z kapes a zakomíhala prsty. „Ne pověrčiví, spíš…“ Znovu se podrážděně odmlčela. „Nenapadá mě správné slovo. Ale Cobbe přijal první zakázku v New Yorku po dvaceti letech, aspoň pokud víme, a možná ji přijal, protože ho napadlo, že se mu naskytne příležitost dostat Roarkea. A když splnil úkol, kdo nakráčí na scénu? Roarke. Je to jako znamení, nebo to tak Cobbe aspoň bere. Je Ir a tohle pro něj je znamení. Roarke, Roarkeova policistka, úspěšně odvedená práce. Celý zatracený vesmír mu říká, že teď je správný čas.“ „To dává zvláštní smysl.“ „Spíš úplně dokonalý smysl,“ usoudila Peabodyová.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503782
100
J. D. R o
b b
• Ne
ž
u d e ř í
s t í n
Eva na ni namířila prst. „Jste volnověkařka. Tyhle věci berete stejně.“ Zmlkla, když Gotteová otevřela dveře výslechové místnosti. „Můj klient je připravený pokračovat. Chtěl by chlazenou pramenitou vodu, bez bublinek.“ „A plátek citronu?“ Gotteová jen vrhla na Evu zamračený pohled. „Donesu ji. Mám přinést něco i vám, paní Gotteová?“ „Děkuji, detektive. Zelený čaj bez cukru.“ Peabodyová odešla a Eva s Reovou se vrátily do výslechové místnosti. „Začátek záznamu. Dallasová a Reová pokračují ve výslechu.“ Eva položila ruce na stůl. Gotteová se nepřestávala mračit. „Můj klient na vás apeluje ve jménu svého malého dítěte. Jeho synkovi jsou teprve čtyři roky. Výkon trestu na planetě umožní malému nevinnému chlapci pravidelný kontakt s otcem.“ „Jsem teď jediný, koho má.“ Tweenovi se zachvěl hlas a zaleskly se mu oči, jak se pokoušel vymáčknout trochu slz. „Řekla bych, že na to jste měl myslet před tím, než jste si najal Lorcana Cobbea, aby vykuchal vaši ženu v parku.“ „I tak,“ vyštěkla Gotteová na Evu. „Žádné i tak. Matka je mrtvá, protože si váš klient zaplatil její smrt. Myslím, že ho to diskvalifikuje z účasti v soutěži o titul Otec roku.“ „Pořád zůstává otcem a poručníkem toho dítěte.“ „Mýlíte se. Biologicky zůstává otcem, ale poručníkem není. Poručnictví patří Stefanu a Tereze Modestovým, jak je jasně uvedeno v závěti Gally Modestové.“ „Můžeme to samozřejmě předložit soudu,“ doplnila Reová, „ale víte stejně dobře jako já, že v tomto případě soud poručnictví nezruší. Dohoda platí. Berte, nebo nechte ležet.“ „Jsem jeho otec!“ „A ona byla jeho matka,“ odsekla Eva. „Udělal jste z něj sirotka. Vážně myslíte, že za to dostanete body jako otec?“
Ukázka elektronické knihy