Luciana mu to nevěřila. Jestli se roznese, že tu byli dva démoni, kteří kouzlili, mohou mít za pár dní v patách všechny Arumielovi muže. „Od chvíle, kdy jsme opustili Aramej, jsem magii nepoužila.“ „Já vím.“ „Ne proto, že bych nemohla. Bála jsem se. Měla jsem strach, co by se stalo, kdybych to udělala. Koho by to popudilo.“ Hlas se jí pomalu vytrácel. „Ale teď, když jsem tam toho chlapečka viděla ležet… Všechen ten strach byl pryč.“ Vyšli ven. Slunce už skoro zapadlo, přesto si všimli lidí postávajících kolem. Nikdo jim nebránil v cestě, jen si je podezřívavě měřili. „Počkejte!“ ozvalo se za nimi. Corvus s Lucianou se ohlédli. V otevřených dveřích stál Jarvin. „Chtěli jste stravu a nocleh, ne snad?“ „Kvůli tomu jsem to neudělala,“ namítla Luciana měkce. „Je to to jediné, co vám můžu nabídnout.“ Za jeho zády vykoukl nesměle Gaher. „Paní s korálkovýma očima, nechala jste si tady svou duhu.“ „Můžeš si ji nechat, jestli chceš.“ Chlapeček si přitiskl obarvený rukáv od šatů k hrudi, jako by to byl poklad. Lidé těkali pohledem mezi zdravým chlapcem a dívkou v doprovodu démona. Chvilku jim to trvalo, ale pak pochopili. Corvus toho večera po dlouhé době konečně zamhouřil oči. Když viděl, jak Luciana na posteli v podkroví, kde je ubytovali Jarvin s Janice, vyčerpaně usnula, dovolil si také podlehnout únavě. Tady se nemusel bát, že by se jí něco stalo. I tak ale jeho smysly zůstávaly na jisté podprahové úrovni bdělé. Usnul rychle. Zpočátku spal klidně, ale pak se mu do mysli vetřel zase ten šepot. Obtěžoval ho už od souboje s Arumielem. V několika posledních dnech měl dojem, že by se ho snad mohl zbavit, ale jak se zdálo, takové štěstí neměl.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503717
Možná za to mohla celková únava nebo zlost, že se prostě nemůže v klidu vyspat, každopádně se rozhodl, že ať je to počínající šílenství, nebo cokoliv jiného, udělá s tím krátký proces. Oči mu pod zavřenými víčky kmitaly sem tam, jak jeho mozek pracoval. Když slyší šepot, nejspíš to znamená, že mu někdo chce něco říct. Takže s ním chce někdo mluvit? Dobrá. Představil si v mysli dveře. Trochu ho zaskočilo, jak snadno se objevily. Podivil se také jejich vzhledu. Když pomyslel na dveře, nenapadlo ho, že budou tak detailně propracované — ozdobné řezby ve výplních, kování kolem kliky a zámku. Vypadaly dokonce čerstvě nalakované. Sáhl po přízračné klice a prudce otevřel. V tu chvíli se šepot změnil v normální hovor, v němž se dala rozeznat jednotlivá slova — za předpokladu, že by byla pronášena jeho jazykem a Corvus by jim rozuměl. „Můžeš, kurva, na chvíli zmlknout?“ zakřičel zlostně do vířivé mlhy rozprostírající se před ním. Srdce mu málem hrůzou vyskočilo z hrudi, když mu po chvíli odpověděl ženský hlas: „Konečně! Už jsem si myslela, že ty zatracené dveře snad nikdy neotevřeš!“
Požár v Dajaardu poškodil rozvodnou síť. Druhá kohorta tam neplánovaně strávila dva dny. Zatímco démoni pomáhali s odklízením trosek, Fjorl s Lucou se radili nad roztavenými dráty. Garifa překvapilo, že se do pomocných prací zapojila i Rudá letka. Dokonce sám Akawara z vyhořelých budov vynášel předměty, které ještě mohly být k užitku. Jak se ukázalo, dělal to jen proto, aby měl Garifa pod dohledem. Nebyl hlupák, takže pochopil, kdo měl na svědomí bouři, která město uchránila před tím, aby lehlo popelem. Ostatním — démonům
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503717
i Dajaarďanům — také došlo, kdo je včera všechny zachránil, a teď kolem Garifa chodili s takřka posvátnou úctou. Za chvilku mu to začalo lézt na nervy. Neměl rád, když se k němu lidé takhle chovali. Nedělal to pro ně. Chtěl jen mít klid od všeho toho breku a hlasů v hlavě. „Zdá se, že máš srdce na pravým místě,“ dobíral si ho ráno Sidion. „Z toho mě ještě nikdo neobvinil,“ zamručel Garif v odpověď. Rád o sobě smýšlel jako o čestném a v rámci možností i spravedlivém muži. Ale čest nemá co dělat s tím, zda jste lidumil. Ani s tím, jestli někomu jen tak pro zábavu v pouličním zápase vyrazíte pár zubů nebo roztrháte na kusy několik modikerů. Vadilo mu, když na něj lidé pohlíželi jako na někoho, kým nechtěl být. Nezasloužil si, aby k němu vzhlíželi. Škoda že to nechápali. „Hej, Ungaare, pojď sem!“ zakřičel na něj Akawara. Garif spolkl nadávku a poslechl. Před rudokřídlým stál postarší muž a nervózně v ruce žmoulal obnošený klobouk. „Usmálo se na nás štěstí — neuvěříš, co nám tenhle človíček přišel říct.“ Výraz v Akawarově tváři nevěstil nic dobrého. Fjorl se zvedl a oprášil si kolena. „To bychom měli,“ oznámil Lucovi po svém boku. „Můžeme se do toho pustit.“ Snědý čaroděj přikývl a pokynul Trině, aby k nim přistoupila. Fjorl z její přítomnosti nebyl nadšený. Luca si všiml, že je to vzájemné. Nechápal jejich nesnášenlivost, ale nezajímalo ho to — měli tu práci a on potřeboval, aby se Trina přiučila něco z jejich oboru. Sesílání jednoduchých kouzel bylo sice hezké, ale ona stejně s největší pravděpodobností neměla přijít do kontaktu s modikery, jejichž likvidací je Arumiel pověřoval nejčastěji. Kdyby se místo toho naučila pracovat s rozvodnými sítěmi, bylo by to pro všechny mnohem užitečnější. Sice jí nešly výpočty, ale to Fjorlovi taky ne.
100 Ukázka elektronické knihy