ELIZA REDGOLDOVÁ
Náhle zatoužila po tom odhrnout si závoj, aby ho mohla vidět. Vtom se rozezněly varhany. Musela jít dál. Vpřed. Loajalita a důstojnost. Naděje. Čistota. Violet se zhluboka nadechla a vykročila uličkou.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503699
OSMÁ KAPITOLA ‚Kdo je to? Hle, tvá nevěsta…‘ Alfred Tennyson: ‚Láska a povinnost‘ (1842) „Bereš si tuto ženu za svou manželku, abyste spolu žili v posvátném svazku manželském? Budeš ji milovat a ctít, pečovat o ni v nemoci i ve zdraví a budeš jí věrný v časech dobrých i zlých, dokud vás smrt nerozdělí?“ Adam klečel vedle Violet u oltáře. Kradmo na něj skrz závoj pohlédla. Tmavovlasou hlavu měl skloněnou, jeho profil byl jako z kamene. Dokonale uvázaný nákrčník pod bradou mu zvýrazňoval ostře řezané čelisti. Hlas měl silný a pevný, když řekl: „Ano.“ Pak kněz oslovil Violet. Když měla odpovědět, zhluboka se nadechla. Poté, co tak odvážně prošla uličkou, se její nervozita a stísněnost vrátily, když svatební obřad začal. Teď už si to nemohla rozmyslet. Navzdory rozechvělým údům přinutila hlas, aby zněl rozhodně: „Ano.“ Pak k nim přispěchal pan Coombes, aby Violetinu ruku podal knězi, jenž ji vložil do té Adamovy. Adamovy dlouhé prsty se sevřely kolem těch jejích, stejně jako když pouhý měsíc předtím zpečetili potřesením rukou své manželství z rozumu. Jeho stisk byl hřejivý a pevný. A zvláštně uklidňující.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503699
ELIZA REDGOLDOVÁ
Adam svým hlubokým jasným hlasem opakoval po knězi: „Já, Adam Edward Charles, si beru tebe, Violet Regino, za svou právoplatnou manželku…“ Adam Edward Charles. To bylo celé jméno jejího ženicha. Nevěděla to. Znovu ji napadlo, jak málo toho ví o muži, který stál vedle ní. „Já, Violet Regina…“ opakovala po knězi po chvíli ona sama. Slova jí splývala ze rtů tak snadno, jako by je už dávno znala. Pak Adam pustil její ruku, vyndal z kapsy vesty zlatý prsten a položil ho na modlitební knížku. Kněz mu ho vrátil. Když sáhl po Violetině levé ruce, zaraženě se při pohledu na saténovou rukavici zamračil. Violet rychle osvobodila prsteníček, stahujíc odnímatelnou část rukavice. Bylo vidět, že to Adama překvapilo. Ve tváři se mu objevil dolíček. Její prst vypadal tak holý, když tam tak trčel ve vzduchu sám. Violet byla v pokušení začít se smát. Její napětí bylo zcela to tam. Budeme přátelé, řekla si v duchu. Na tom jsme se dohodli. Nemusím se bát. Adam jí navlékl prsten a konečně tam stáli spolu, muž a jeho žena. Když jí zvedal bílý závoj, prsty ji pohladil po tváři. Violet vzhlédla, instinktivně udělala krok dopředu a zvedla k němu obličej. I on se – s mlžným závojem v rukách – naklonil k ní, tak blízko, že se jejich ústa téměř dotkla. Pak se však odtáhl. „Adam nám pověděl, že jste sufražetka.“ Jane, Adamova mladší sestra, se na Violet usmála. Violet uchopila svou sklenku se šampaňským. „To jsem.“ Zvedla ji k ústům a napila se. Potřebovala se po svatebním obřadu osvěžit. Navzdory scénce s rukavicí, která ji téměř rozesmála, byl mnohem vážnější 100 Ukázka elektronické knihy