Otevřely se dveře, dovnitř vešel Přemysl a odložil na stůl dva papírové pytlíky. „Ten nonstop za rohem je kurevsky zpomalenej.“ Pověsil bundu na věšák, jeden pytlík hodil Luďkovi, druhý rozevřel a kouknul do něj. „Dva malý kulatý hajzlíky s chilli paprič kama a pár hranolků – a člověk by tam vystál důlek, než na něj přijde řada. A to prej je u nás nedostatek lidí. Tam by se jim pár rukou navíc šiknul. Asi to bude stude–“ Zarazil se, když viděl pohled obou kolegů. „Řekl jsem něco?“ Andrea se na něj jen těžko dokázala soustředit, viděla v čase devatenáct patnáct zastavený obraz a muže. Stál bo kem ke kameře, koukal před sebe a částečně ho zakrývalo zvednuté víko kufru. „Neřekl, ani s tím už nezačínej a pojď se podívat na tohle.“ Když obešel stůl a zadíval se na jejich pachatele, bylo vi dět, že ho hlad přešel. „Kdo to kurva je?“ Promnul si oko a ukázal na postavu. „Lepší záběr nemáme?“ Andrea pokrčila rameny. „To zjistíme.“ Stiskla klávesu a obraz se dal do pohybu. Muž se rozhlížel na obě strany. Ani v jednom případě nebyl vidět ani náznak obličeje. Buď moc dobře věděl, kde je kamera a že ho bude snímat, nebo měl zatracené štěstí. Vrátil se k předním dveřím a něco odtamtud vytáhl. „Něco má v ruce,“ odtušil Luděk. „Něco vytáhl z kastlíku.“ „Nůž,“ tiše pronesl Přemysl Eliáš. „Hodně velkej nůž.“ Andrea obraz zastavila a koukala na muže, jak opět stojí v prostoru kufru, tentokrát lehce skloněný. „Proč by měl nůž? Tou dobou byla už oběť mrtvá. A končetiny jí tím uře zat nemohl, byly useknuté. V kufru má už naporcované tělo.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503599
Eliáš si odkašlal. „Říkám, že to je kurevsky velkej nůž. Vidím, jak drží ruku. A poznám úchop. Doma mám sbírku loveckých nožů.“ To vlastně Andreu ani nepřekvapovalo. „Určitě s ním nikoho nenaporcuje,“ pokračoval Eliáš, „ale když se nad tím zamyslíte, je dost pravděpodobný, že mu sel tělo v něčem převážet. Nemohl hodit do kufru flák masa a modlit se, aby ho nikdo nezastavil. Jestli je aspoň tro chu příčetnej, bál se silniční kontroly. A kdyby ho přepadla hlídka, nemohl mít tělo zabalený v jedný vrstvě nějakýho tenkýho igelitu. Podle mě ho hodně dobře zabezpečil. Měl ho v něčem, co pak musel rozřezat.“ „Což nám napovídá,“ pokývala hlavou Andrea, „že opravdu chtěl, abychom tělo našli a co nejdřív. Jinak ho mohl shodit dolů v balíčku jako Santa dárky komínem a nikoho to ne muselo šokovat, lidi by kolem něj jezdili do zítra. Potřeboval nám svou práci předvést v celé své kráse.“ „Úchyl jeden zasranej,“ ulevil si Přemysl Eliáš. „Jak já ty hle chorý mozky nesnáším.“ Obraz se znovu rozjel. Muž chvíli něco dělal skloněný, pravděpodobně rozřezával obal, potom se narovnal, sáhl do kapsy a něco si strčil do úst. Luděk Žitný se chytil za hlavu a zaklonil v židli. „Ježiš, řekněte mi, že ho nejí. Protože to by pro mě byla novinka.“ Andrea sledovala obličej zahalený v šeru. Zavrtěla hlavou. „Nejí. To není jeho styl.“ Luděk se na ni podíval. „A to víš jak?“ „Chce, abychom ho našli. Abychom měli tělo. A tomu podřídil všechno. Není to kanibal, je to protihráč s jasným plánem a nám předhodil kost. A v puse má víčko od fixu, vsadím se o tvoji večeři,“ ukázala na pytlík.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503599
Luděk se natáhl ke stolu. „No jo, jídlo.“ Zakousnul se do jednoho z burgerů a přihodil hrst hranolků. „Pusť to dál.“ Muž na monitoru se znovu sklonil do auta a po pár sekun dách už stál zase rovně a rozhlížel se. Andrea ukázala na jeho ruce. „Teď zavírá fix, kterým nám označil trup.“ Muž se vrátil k předním dveřím, něco hodil do auta a pomalými kroky došel zpět k rozdělané práci. Přemysl Eliáš si rozbalil burger, pohrabal se v něm, vyho dil do koše papričku a olízl si prsty. „Musíte uznat, že je to docela namyšlenej parchant. Dokážete si představit, co by dělal, kdyby mu tam zastavila nějaká dobrá duše a chtěla po moct? Mohli jsme mít další oběť.“ „Podle mě měl i tuhle variantu promyšlenou,“ odvětila Andrea. „Ale nikdo nezastavil a dopadlo to takhle.“ Jejich pachatel vyndal z kufru trup zabalený do igelitu, který jim byl známý, bleskově se naklonil přes svodidla a břemeno pustil. Sebral trojúhelník, hodil ho do kufru, na sedl a odjel. V místnosti zavládlo absolutní ticho. Přemysl stál nad Andreou, žvýkal a zíral do zdi, Luděk Žitný si kousal ret v otočném křesle. „Kurva, to byl fofr,“ pronesl nakonec Přemysl a odhodil mastný papír za papričkou. „To byly snad dvě vteřiny.“ Andrea ukázala na časomíru. „Ale stál tam skoro deset minut. Chci, abyste zkusili sehnat kteréhokoli řidiče z těch, co tam tou dobou projížděli. Dneska má každý druhý za oknem kameru. Stejně jako lidi z okolních domů, zákaz níci, co parkovali u nákupního centra. Znova je kontak tujte, upřesněte čas a zkuste z nich něco vytáhnout. Jsou tam dvě autobusové zastávky. Neříkejte mi, že nikdo nevi děl, jak něco z nadjezdu padá dolů. I přes tmu mohl někdo
100
Ukázka elektronické knihy