knoflíky. Zapínáte si je všechny sama, nebo vám dnes ráno někdo pomáhal?“ „No, myslím, že motoricky je na tom ještě dobře, tělesně je přece taky ještě fit,“ zareaguji rychle. „Mám jen strach, protože tolik zapomíná. Co když nechá něco stát na sporáku? Nebo dohoří svíčka? Nebo opustí dům a už nenajde cestu zpátky?“ „Dnes tu byla paní Kowalská,“ řekne matka, která mě vůbec neposlouchá. „Chodí za mnou už hodně let!“ Plácnu si dlaní do čela. „No jistě, pondělí. Pane Kurzmanne, já jsem na to zapomněla jako na smrt. Paní Kowalská. Samozřejmě. Udržuje dům už mnoho let čistý! Každé pondělí!“ „Aha,“ přikývl. „Takže vám paní Kowalská dnes ráno pomáhala?“ „Říkala: Uděláme z vás opravdovou krasavici. Sprcha, umýt vlasy a parfém! A krásný kostým.“ S úsměvem přejela rukou po látce. „Ano, to se vám podařilo,“ potvrdí Kurzmann, „všechno to opravdu vypadá moc hezky a vy sama vypadáte krásně.“ Chvíli počká na její radostnou reakci a dál se cílevědomě vyptává: „Takže paní Kowalská vám tak úhledně prostřela i tento stůl?“ Máma přikývne. „Ale kávu jste vařila sama?“ Máma energicky potvrdí: „Jen proto takhle chutná.“ Teď už vůbec nevím, co si o tom mám myslet. „To s tou kávou…,“ řeknu mu, ale on jenom odmítavě mávne rukou. „Mám jednu pacientku, je jí devadesát a má alzheimera. Její syn je slavný dirigent a ona ho už nepoznává. Ale když ji požádá o určitou klavírní skladbu, posadí se ke křídlu a hraje. Bezchybně. Některé věci jsou zakotvené tak hluboko, že přetrvají.“ Kurzmann se dál mámy vyptává a ona osciluje mezi hrdostí a bezmocností. Já mezitím přemýšlím. Kdyby měla tělesné problémy, bylo by to jednodušší. To by pak uznala potřebu pečovatelky 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503578
a dalo by se to docela dobře zařídit. Ale být fyzicky naprosto v pořádku, a přitom dementní? Jak to jde dohromady? Jak vůbec k tomu může dojít? Co si s tím počneme? Vzpomenu si na Borise. Máma má přece ještě syna. Ten jí každé tři týdny nosí květiny. To je skvělé! Kurzmann na odchodu zdvořile poděkuje matce a u domovních dveří mi sdělí: „Naše rozhodnutí dostanete písemně, paní Klingerová, nejpozději za pár dní.“ Provázím ho pohledem a naslouchám svým pocitům. Co teď bude následovat? Jak to dopadlo? Nemám tušení.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503578
9. ZÁŘÍ, ÚTERÝ
Liza zajistila mikrobus Volkswagen, který je nyní připravený k odjezdu na nádvoří. Z celého týmu se mi nejvíc zamlouvá ona pro svůj praktický přístup, i když jsem influencery a influencerky zatím považovala ve svém životě za celkem zbytečné. Jejich neustálé sebechvály a adorace mi lezou na nervy a o zdravém rozumu mladíků a slečen vysedávajících na netu celé hodiny jen kvůli klikání na jejich příspěvky, jsem nikdy neměla valné mínění. O Lize to ale neplatí, to musím uznat. Možná je tak nesmlouvavá a houževnatá, protože si nemůže tolik zakládat na svém vzhledu jako Anna a Lilly. Každopádně je zcela jasné, že nás odveze a naprosto přesně ví, kam jet. „Potrvá to nejmíň hodinu,“ upozorní, když jsme všichni nastoupili. „Ale stojí to za to, cesta je docela pěkná, spousta vinic, takže se můžete inspirovat nebo prostě jen nechat své smysly jen tak potulovat.“ Usměje se a nastartuje. Sedím vepředu vedle ní, jednoduše proto, že Joshua, Lilly, Anna a Jan si vlezli na zadní sedadla. Říkám si, že mi to nevadí, ale není to tak. Nejsem teď přece jen trochu vynervovaná? Možná k tomu přispěl včerejší telefonát s bratrem, který prostě všechno hodil na mě. „Měla jsi ji lépe připravit, takhle se dostala situace, která pro ni nemohla dopadnout dobře.“ „Ona si už nic nepamatuje, Borisi. Všechno jsem jí vysvětlila, ale ona si přesto myslela, že je to tátův obchodní partner.“ „No tak jsi to nejspíš nevysvětlila pořádně…“ „Ach tak? A co kdyby ses trochu začal snažit i ty?“ 99
Ukázka elektronické knihy