↑ Postup výroby člunu z kůry stromů stromů u Arekunů a Taulipangů (Theodor Koch-Grünberg, 1923). → Agnati žije část roku jako moderní Pemón, průvodce turistů, a část roku jako indián ve své osadě vysoko v horách Gran Sabana (venezuelský stát Bolívar, 2010).
I dívky procházejí tímto mravenčím testem, ale pouze na zádech a na hýždích. Dívka je při první menstruaci uzavřena, aby ji nikdo cizí neviděl. Matka jí celé tělo natírá červeným barvivem a otec ji šlehá jako chlapce provazci z moriche. Rány protírá pepřem pálivých papriček ají, aby byly bolestivější. Dívka zůstává v ústraní až do své páté menstruace a po celou dobu má stravovací tabu jako chlapci. Po jejím skončení získává nové jméno i sexuální svobodu, případné děti počaté před iniciací nejsou diskriminovány. I dvojčata jsou přijímána a infanticida neexistuje, deformovaná novorozeňata se nechávají volně umřít. Žena ani muž nesmí mít po porodu v rámci couvade sexuální styk po celý další rok. Získaná osobní jména jsou posvátná a nesdělují se na veřejnosti. Úmrtí je doprovázeno hlubokým zármutkem po dva měsíce a mnoha obřady. Tělo zemřelého je zabaleno do jeho hamaky, luky, šípy a další jeho věci jsou nad hrobem zničeny a jeho dům bývá opuštěn. Jeho duše se mění v ptáky, ta hlavní cestuje do jiné vrstvy světa, i když některé duše mrtvých mawari žijí v horách a škodí lidem. Kulturní hrdina je jako u ostatních zdejších karibských populací Makunaima. Tito lidé věří i ve zlo Kanaima, což byla krvelačná amorfní síla z dob animismu, vtělená do bytosti čaroděje Eettiho, který lidi zabíjel z radosti. Jeho syn Kanaima, také šaman, se proměnil v hrozivého jaguára, který se věnoval vysávání krve svých lidských obětí. Vyrostly z něj tlupy nebezpečných duchů canaima, které migrují i mezi vzdálené kmeny jako Yekuana (viz). Podle Rafaela Karstena je to případ magické síly zla. Šamani musí před ní bránit svůj lid pomocí rostlinných duchů (třeba děda tabák) i tím, že se stávají neviditelnými díky
kulturní areál velké amazonie
magickému rouchu, jak autorovi Atlasu sdělil v Kanaimě Pemón Agnati v roce 2011. Podle jejich mýtu si šel mladý Pemón Taure Paru vyhledat krasavici u sousedního kmene Makushi, aby ji pojal za svou ženu. Opomenul nařízení nejvyššího božstva Makunaimy, které zakazovalo smíšená manželství mezi oběma kmeny. Makunaima je proto na výstrahu po jejich svatbě proměnil svým mocným dechem ve dva balvany: Kueka – „Babičku“ a Kaku Paru, „Dědečka“. Oba balvany po tisíciletí ležely u pemónské osady Mapaurí na Velké savaně nedaleko dnešního Národního parku Kanaima. Obě etnika se stále řídí nařízeními Makunaimy a věří ve své mýty, a proto je rozezlilo, když Venezuela v roce 1989 darovala jejich 35tunový balvan polodrahokamu jaspisu a pískovce Kueka Německu. Tam se stal součástí uměleckého kamenného sousoší z pěti kontinentů Global Stones chránícího mír. Pemóni od té doby neustále žádali návrat své posvátné Babičky Kueka, až se to podařilo 16. dubna 2020.
Piaroa (Guagua, endonyma Wóthuha = Znalí lidé a De'áruwa = Lidé lesa či Vlastníci lesa) žijí v počtu asi 14 000 (2002) ve venezuelském státě Amazonas, na východních březích Orinoka od řeky Parguaza po Ventuari a Manapiare, s nepatrným přesahem skoro 500 osob na kolumbijské straně Orinoka v departamentu Vichada a Guaviare. Jejich jazyk s dialektem mako patří do malé jazykové rodiny sáliva. Zdejší oblast byla v 17. až 18. století místem mnoha jezuitských misií, ale s Piaroy nebyly příliš úspěšné. Zato karibští Karibové, i za účasti bělochů, 83.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503346
↑ Náhrdelník ze semen a želvoviny (ze sbírek Národního muzea – Náprstkova muzea). ← Maska divokého prasete z pomalované kůry a vytloukaného lýka s pryskyřicí a s rostlinnými vlákny.
mezi nimi často lovili otroky pro Holanďany a zřejmě z té doby existuje název jejich podskupiny Mako (Wiru), který můžeme vysvětlovat jako termín pro otroka. Nová vlna misií se salesiány a New Tribes Mission přišla po 70. letech 20. století se stavbami silnic, letišť a trhů, což radikálně urychlilo jejich akulturaci s příchodem alkoholu, rvaček i sebevražd, se ztrátou etnobotanických a etnozoologických znalostí. Pouze asi 5 % jich žije tradičně v izolaci na horních tocích Paraguazo. Jejich první kongres v r. 1984 spojil všech sedm skupin. Bývali to interfluviální pacifičtí seminomádi. Ekonomická základna byla v kopaničářství s pěstováním hlíznatých plodin jako maniok, taro, yamy, částečně spočívala v lovu a sběru housenek, mravenců, termitů, pavouků. Lokální skupiny žily ve společných domech iso'de s kruhovým půdorysem a kónickou střechou z palmového listí až na zem, obývaných několika spřízněnými nukleárními rodinami. Každá taková společenská jednotka na základě příbuzenství, řekněme velkorodina, je zcela samostatnou a na ostatních chýších nezávislou skupinou. Pán chýše isčoderuva je v jakési pozici náčelníka jednoho obydlí s několika ženami, bratry a sestrami a s jejich rodinami. Jsou zde ještě jisté památky mytického připoutání k určitým zvířatům, rostlinám či k přírodním fenoménům, což je zřejmý pozůstatek klanů. Ačkoliv z hlediska sociálních institucí jazyk piaroa dosud zná několik výrazů pro náčelníka a také pro šamana (první stupeň meñeruwa = Mistr zpěvák a vyšší stupeň ñüãwãruwa = Mistr halucinogenu), ve skutečnosti existuje ve skupině jen jedna osoba mající jistou autoritu spojující moc politickou i duchovní. Ta
100
organizuje stavbu společné chýše, společné lovy či rybolovy, řídí rituální ceremonie, jako je iniciace nebo léčení nemocí, kdy používá halucinogenní prášek ñüae ze semen Anandenanthera peregrina. Zdejší šamani údajně vyrábějí nejsilnější halucinogenní drogy kombinací drcených semen yopo, smíchaných s popelem určitých stromů a s drcenou kůrou liány Baniosteriopsis caapi, až vznikla šňupací pasta. Šamani kontrolují i nadprodukci plodin a její prodej či výměnu v Puertu Ayacuchu nebo u sousedních indiánů, mají právo na několik žen, ale jen v případě, že své funkce plní k všeobecné spokojenosti. Dnes se jim spíš říká kapitáni. K jejich úkolům patřilo i každodenní zpívání magických písní menye o mytických zvířatech, které je s nimi stále spojovalo. Tyto magické zpěvy se zabývají lovenými zvířaty, určují, jak má být úlovek uloven a po zabití rituálně očištěn, aby neškodil. Zpěv je velké šamanské umění v archaické řeči ve stylizovaných metaforách. Výraznou postavou těchto zpěvů je Wahari, božstvo, benevolentní kulturní hrdina v inkarnované podobě tapíra. Jeho činností je i organizování důležitého obřadu maskovaného tance warime. Nositelé masek se cítí být zvířecími duchy určitých zvířat, s kterými se tak spojují, doslova se s nimi identifikují, a získávají tak hlubší vztah k lovené zvěři, které tím navíc i přibývá. Je to důkaz šamanovy schopnosti řídit přírodní síly. Podobně zpíváním vyvolávajícím dobré duchy se snaží zahnat nemoci přinášené zlým duchem mãri, které jsou důsledkem znásilněných tabu a norem existence. Jejich magické schopnosti léčit na sebe strhávaly respekt a moc uznávanou i v jiných osadách. Avšak v případě ztráty svých schopností a svých výkonů mohli být
atlas indiánů jižní ameriky
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503346
ostatními ze své funkce kdykoliv odvoláni. Obecně věří, že všechno vzniklo jen díky imaginaci. Na počátku nebylo nic, pak nebe, vzduch a vítr. S větrem vznikla slova písní, která měla tvořivou moc a dala vzniknout myšlenkám a vizím. První bytost Buoka se zrodila ze slov písně, a proto jsou tito lidé přesvědčeni, že vlastníme jedinou věc: myšlenku. Ženy spřádají bavlnu a tkají hamaky na malých stavech, ženy i muži pletou košíky různých tvarů a různými technikami. Jsou proslavení výrobci velice účinného jedu kurare, s kterým se doširoka obchoduje či se vyměňuje za foukačky od etnika Yekuana (viz). A také jsou vynikajícími výrobci člunů, buď dlabaných, nebo z kůry stromů, protože jsou obyvatelé řek. Řeka byla a stále ještě je jejich druhý domov. Domy stavěné společně pro členy celé velkorodiny obývaly nukleární rodiny rozložené podél stěn. Dívka je při první menstruaci umístěna na oddělené místo v domě, jsou jí ostříhány vlasy a má jisté stravovací restrikce. Při iniciačních obřadech dívky a chlapci procházejí zkouškami bolesti, rozřezávání kůže, bičování, mravenčími testy. Preferenční manželství křížových bratranců a sestřenic bylo matrilokální a matrilineární. Příbuzenský systém byl irokézského typu. Udržovali endogamii, která posilovala skupinovou solidaritu. Narození dvojčat bylo pro matku hanbou a otec je nepřijal. Žena musela jedno z nich zabít a tajně pohřbít. Polygynie byla výsadou pouze šamanů, vůdců a starých mužů. Za nemoci a smrt mohou ďábelští duchové mãeri trestající nedodržování tabu a norem či útoky nepřátelských čarodějů. Praktikují dvojí pohřeb, při tom druhém vybírají kosti zemřelého z hrobu a pohřbívají je vyčištěné a pomalované červeným barvivem do uren a košů, aby je umístili do jeskyní či skalnatých proláklin.
Poslední příslušnice skupiny Ressígaro Alicia Ocagane zemřela v roce 2006 v osadě Nueva Esperanza na řece Yahuasyacu (peruánský departament Loreto) (foto Ludmila Škrabáková).
Piojé viz Siona Poturu (endonymum Zo'é = My) je kmen objevený na hranicích Brazílie a Surinamu v roce 1982. Jsou nomádští lovci a sběrači a v části roku pěstují sladký maniok a plátany. Jejich jazykem patřícím do jazykové rodiny tupi tehdy mluvilo na 270 osob a v roce 1992 již 2 000. Muži i ženy chodí zcela nazí, jen ve spodním rtu nosí velké labrety poturu z opičí kosti a celé tělo natírají červeným barvivem urucú. Ženy nosí na hlavě péřovou čelenku z bílého peří a v manželství udržují jak polygynii, tak i polyandrii. 85.
84.
Pirahã (endonymum Hiaiti'ihi = Vztyčení) žijí v počtu
asi 300 osob v brazilském státě Amazonas podél řeky Maici, přítoku řeky Marmelos ústící do Madeiry. Jejich jazyk patří do velmi malé jazykové rodiny mura-pirahã, která se vyznačuje pisklavými, šeptavými zvuky a výkřiky, majícími svůj význam. Velkou zvláštností je neznalost číslovek, které jim nechybí. Znají číslovku jedna a dvě používané vždy v relativním vztahu k něčemu. Něčeho je buď hodně, tedy dvě, anebo málo, tedy jedna. Znamená to, že osm něčeho je někdy moc a někdy málo. Počítání pro ně prostě není přirozené. Například když nesou z rybolovu jednu velkou a dvě malé ryby, tak při jejich dělení doma znamená velká ryba dvě a dvě malé ryby jsou jedna. Živí se především rybolovem a pěstováním manioku s doplňujícím lovem a sběrem. I mezi ně pronikají nelegální těžaři, kteří k nim zanášejí alkohol vyměňovaný za para ořechy.
Piro viz Yine
Ressígaro původně žili mezi řekami Caquetá a Putumayo poblíž etnik Huitoto, Bora a Ocaina, s kterými byli i příbuzensky spřízněni. Později pod tlakem kaučukové horečky migrovali do peruánského departamentu Loreto, kde žili v počtu asi 37 osob v jedné komunitě spolu s etnikem Ocaina, ale v poslední době je považujeme už za vyhynulé. V minulosti byli velcí válečníci bojující proti všem sousedním kmenům. Jejich jazyk patřící do jazykové rodiny arawak je vymřelý. 86.
101
kulturní areál velké amazonie
Ukázka elektronické knihy