tevíralo možnost získat práci ve veřejné správě, protože tato místa byla dopředu přislíbena synům tradičních náčelníků, kteří k výkonu vysokých funkcí do školy ani chodit nepotřebovali. Po nabytí nezávislosti sice byly vyvíjeny snahy o rozvoj vzdělávacího sektoru, ale veřejné školství v zemi, jejíž ekonomika stojí na prodeji ropy, poznamenala státní korupce i hospodářská krize 80. let minulého století po propadu ceny za barel. Frustraci muslimské mládeže a rozmach násilí aktérů jako Boko Haram má na svědomí také selhání vlády, která mladé populaci nedokázala poskytnout ani pracovní místa, ani slušné vzdělání. Přezdívku sekty, Boko Haram, lze ostatně číst i tak, že vzdělání západního typu je falešné a nefunkční „rouhačství“ (haram), neboť svým absolventům neumožňuje najít práci. Podle údajů z roku 2006 až 70 % populace v regionech Borno a Yobe, které násilnosti Boko Haram postihly nejvíce, nikdy nechodilo do školy. Sekta tak paradoxně soustředila svůj odpor k stávajícímu řádu právě na veřejné školství, které jako systém téměř přestalo fungovat ještě před rokem 2009, kdy se organizace radikalizovala.
INDOKTRINACE A KORÁNSKÉ ŠKOLY Ani islámským vzdělávacím institucím v sahelské Africe se ale nepodařilo nahradit nedostatky vládních vzdělávacích politik. Koránské školy se staly předmětem kritiky, protože neotevíraly cestu k uplatnění na pracovním trhu. Po dekolonizaci o ně upadl zájem a dále je navštěvovaly pouze nejchudší společenské vrstvy, zejména pak potulní studenti, kterým se v Senegalu říká tálibové, v Nigérii pak podle místního jazyka buďto hausky almajirai (jednotné číslo almajiri) nebo v jazyce Fulbů fukarbe (j. č. pukaraajo). Současní pozorovatelé proto často soudí, že tyto mladé chlapce je snadné indoktrinovat a zfanatizovat, jelikož žijí v bídě a nemají co ztratit. Přitom to ale nejsou pouze žebráci, děti ulice či venkovští tuláci. Mnozí z nich nežijí na okraji společnosti. Ve městě Kano v Nigérii například tito studenti pracují jako řemeslníci, najdete je na tržištích a v okolí velkých autobusových nádraží. Oproti svým vrstevníkům mívají například lepší povědomí o politice. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503234
Prozatím bylo provedeno příliš málo průzkumů a jejich výsledky jsou příliš nejednoznačné, než aby bylo možné vyvodit jakékoli závěry o spojitosti tálibů se zrodem džihádistických skupin. V roce 2014 byly ve městech Maiduguri a Bama pořízeny rozhovory s 34 bývalými bojovníky Boko Haram. Téměř všichni v minulosti navštěvovali koránské, nikoli státní školy33. Autor této knihy hovořil na počátku roku 2015 s 51 mladými muži podezřelými z členství v Boko Haram během jejich pobytu v detenčních zařízeních v nigerských městech Koutoukalé a Kollo, bylo mezi nimi ale shodně absolventů koránských i veřejných škol, a dokonce 15 mladíků, kteří nikdy nechodili do žádné školy. Na počátku roku 2016 pak byli další čtyři věznění členové Boko Haram podrobeni rozhovoru s psychologem ve městě Maroua v Kamerunu. Dva z nich neměli žádné vzdělání, zatímco další dva pocházeli z učitelských rodin, jejich otcové vyučovali na základním a středním stupni ve státních školách. Úloha koránských škol rovněž nevysvětluje, jak je možné, že sekta přetrvala navzdory zlomovému roku 2009, kdy začala masívně páchat násilí. Výuka (da‘wa) v medresách, která by teoreticky měla přispívat k náboženské indoktrinaci tálibů, byla totiž v rámci vojenské represe zastavena, a skupina proto začala nové členy rekrutovat buďto násilím, nebo přijímala různé „oportunisty“ a „žoldáky“, kteří do jejích řad vstupovali s vidinou zisku. Islámské vzdělání nových rekrutů se od té doby zredukovalo na naprosté minimum. Autor této publikace hovořil v roce 2017 s rybáři z kmene Buduma při severních březích Čadského jezera. Byli to bývalí demobilizovaní členové Boko Haram. Podle jejich slov jim byl po náboru poskytnut zejména vojenský výcvik, zatímco indoktrinace spočívala v hodinovém výkladu koránského učení po dobu čtyř dnů, načež byli rovnou posláni bojovat. Případy se velmi liší podle jednotlivých hnutí i podle období. Z rozhovorů vedených roku 2013 s 95 keňskými sympatizanty a bojovníky somálského hnutí aš-Šabáb vyplývá, že 72 % z nich chodilo do státních škol a pouze 25 % do ko-
33
Sani Umar – David Ehrhardt: Pathways to Radicalization. Life Histories of JAS Members, Abuja: NSRP, s. 9.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503234
ránských škol34. Podíváme-li se zpět v čase, „tálibánští“ předchůdci Boko Haram, usídlení v roce 2003 ve vesničce Kanama, byli absolventy univerzity v Maiduguri. Strůjci atentátů na kostel svaté Terezy v Madalle v roce 2011 nebo na autobusové nádraží Nyanya v Abuji v roce 2014, Kabiru Sokoto a Aminu Sadik Ogbwuche, dosáhli středoškolského vzdělání, druhý z nich dokonce zahájil vysokou školu. Úroveň vzdělání jim ale nezabránila v radikalizaci, podobně, jako v případě „šíitských“ extremistů šejka Ibráhíma az-Zakzakího, kteří byli členy tzv. Muslim Students Society (MSS) fungující v rámci univerzitního kampusu v nigerijském městě Zaria. Súdánské ultra radikální hnutí Takfír wa-l-hidžra (Vyloučení a exil) dostalo z podobného důvodu přezdívku Al-Salafíja al-‘ilmíja (vědecký salafismus), neboť se jeho vedení snažilo rekrutovat studenty, zejména chemie a dalších vědních oborů, které s největší pravděpodobností zastávají racionální světonázor. Svým způsobem to dokládají i další oficiální data. Z celkového počtu 79 zadržených džihádistů, vybraných do deradikalizačního programu v Chartúmu v letech 2007–2008 celé tři čtvrtiny navštěvovaly vysokou školu a téměř polovina z nich ji dokončila35. Existující výzkumy provedené v dalších geografických oblastech ostatně nechávají tušit spíše souvislost mezi zapojením se do teroristické skupiny a nadprůměrné úrovni vzdělání.36 Podobné závěry naznačuje práce bývalého člena CIA Marca Sagemana, který vypracoval profily 172 vězněných čle-
34
Anneli Botha: Political socialisation and terrorist radicalisation among individuals who joined al-Shabaab in Kenya, Studies in Conflict & Terrorism 37, č. 11 (duben 2014), s. 907.
35
Hamed El-Said: New Approaches to Countering Terrorism. Designing and Evaluating Counter Radicalization and De-Radicalization Programs, New York: Palgrave Macmillan 2015, s. 216.
36
Philip Keefer – Norman Loayza (ed.): Terrorism, Economic Development and Political Openess, Cambridge: Cambridge University Press 2008; Kamaldeep Bhui – Nasir Warfa – Edgar Jones: Is violent radicalisation associated with poverty, migration, poor self-reported health and common mental disorders?, PLoS ONE 9, č. 3 (březen 2014). V případě Jordánska, Maroka, Pákistánu, Turecka, Libanonu a Palestiny, viz též Alan Krueger: What Makes a Terrorist: Economics and the Roots of Terrorism, Princeton: Princeton University Press 2008, s. 24–37; Graeme Blair a kol.: Poverty and support for militant politics. Evidence from Pakistan, American Journal of Political Science 57, č. 1 (červenec 2012).
100 Ukázka elektronické knihy