Táta
mi byl dlouho směšný tím, jak pořád někde hledal své známé. Padlo nějaké jméno a on už hned prý jestli by to nemohl být ten či onen, případně jeho syn nebo aspoň vnuk. To bude tím, že je táta z vesnice, říkal jsem si. Pak jsem se jednou, ještě za totality, setkal v Mnichově s otcem Yvonny Přenosilové, což byl inženýr a nakonec i generál. A ten důstojný pan Přenosil mě zdvořile požádal, jestli bych mu neposlal pražský telefonní seznam. Aby prý mohl hledat adresy svých kamarádů a zkoušet jim volat. Pomyslel jsem si, že ti staří chlapi opravdu dětinští. Ale ten seznam jsem mu poslal. Z radosti mi za to věnoval hodinky. Ještě je mám. Už se neuculuji ani nad svým otcem, ani nad Yvoninným, a vlastně ani sám nad sebou. Protože vy dobře víte, jak často někde po někom pátrám a na někoho vzpomínám. Jsem prostě celej táta.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503055
Než vznikl
Semafor, bylo mým nejoblíbenějším divadlem Burianovo. Myslím tím dnešní Archu Na Poříčí a tehdejšího Emila Františka Buriana. Z jeho režií Krysaře, Žebrácké opery, Věry Lukášové, Bílých nocí nebo Evžena Oněgina jsem měl dušičku v peřu – jak se říká na Ostravsku. Burianovskými inscenacemi povlávaly v barevných světlech Nývltovy průhledné závěsy a s nimi i moje fantazie. Domů jsem chodil jako ve snách, cestou na Tylovo náměstí mi proběhly hlavou osudy divadelních hrdinů a v uších mi zněly hlasy Blanky Bohdanové, Zuzany Kočové, Otakara Brouska a Felixe Le Breux. Žádného divadelníka jsem tenkrát tolik neobdivoval jako E. F. Buriana. Když ohlásil, že uspořádá večer otázek a odpovědí, samozřejmě jsem tam musel být. A potom na jevišti seděl za mikrofonem unavený, posmutnělý a roztrpčený člověk, který za celý večer pookřál jen ve chvíli, kdy mluvil o svém sedmiletém synovi. E. F. Burian měl výhrady k západnímu divadlu i českému, k režisérským kolegům Radokovi a Kašlíkovi, k hercům, a dokonce i ke svým vlastním předválečným swingovým nahrávkám, které jsem míval tolik rád, protože byly úplně jiné než tehdejší budovatelská hudba. Co jsem jako student mohl vědět o hlubokém zklamání předválečného komunisty, jehož umělečtí souputníci Teige, Machov, Frejka a Švec skončili sebevraždou? E. F. Burian zemřel pár týdnů po té neradostné besedě. Bylo mu jen pětapadesát. Ty swingové nahrávky mám dodnes.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503055
Jsem nejenom
kritik bez konzervatoře. Já nikdy nechodil ani do lidové školy umění. To víte, že mi to vadí. A jako se tonoucí chytá stébla, tak já i nepatrného muzikologického uznání. Jednoho z mála se mi kdysi dostalo v Petrohradu. Houslový virtuos Boris Gutnikov mě k sobě pozval na večeři. V hodování jsem nemohl s dobře trénovanými hostiteli soupeřit, v rozboru baletního představení Louskáčka taky ne, ale náhodou se pak řeč stočila na operu. Sláva! Využil jsem příležitosti a nenápadně začal mluvit o první, druhé a další verzi Musorgského Borise Godunova. Mladý profesor konzervatoře Saša Utěšev zajásal: „Vidíte, jak v Československu rockʼnʼrolloví kritici znají operu!“ Přítomné choreografky, novinářky i kuchařky se na mě usmívaly a já už jel drezína. Přešel jsem na Čajkovského Evžena Oněgina a vylíčil jsem své dojmy ze sopranistky Galiny Višněvské, která předtím v Praze zpívala Taťánu. Měl jsem už v sobě nějakou vodku, a tak jsem odvážně začal porovnávat i nahrávky dvou nejznámějších ruských tenoristů, Kozlovského a Lemeševa, v úloze básníka Lenského. A protože něco vypil i Saša Utěšev, křičel na celý pokoj, že jsem u něj udělal zkoušku. Škoda že mi to nedal písemně. Jak krásné by bylo mít ekzámen z petrohradské konzervatoře!
100 Ukázka elektronické knihy