ale opravdu si myslíš, že být šlechticem znamená tohle? Když bu‑ deš dál nad všemi takhle ohrnovat nos, Oldeniku, mohl by ti jed‑ noho dne přirůst k čelu, věděls to?“ Kapitán se neupřímně zasmál. „Do týdne můžeme být všichni mrtví. A zbývá‑li ti posledních pár dní života, možná by stálo za to chovat se jako člověk.“ „Díky za přednášku. A teď vypadni,“ sykl Oldenik. „Vypadni a už za mnou nechoď kvůli pitomostem. Myslím, že máš dost práce. Vi‑ děls nádvoří? Ta lejna se sama neuklidí. Tak to padej zařídit, Vussi.“ Rytíř se opovržlivě ušklíbl a obrátil se k němu zády.
Oldenik se cpal medovými koláčky. Gyména mu přinesla celou mísu a on se jich nemohl nabažit. Těsto bylo nadýchané a na něm, přímo uprostřed, seděl bobeček medu, do kterého byl zatlačen vlašský ořech. Oldenik ty koláčky miloval. I teď je hltal jeden za druhým, ruce měl upatlané a pusu jakbysmet. Skoro zapomněl, že jsou v bojové pohotovosti. Pak se od brány ozval hlas poplašného zvonce. Cink! Cink! Cink! A vzápětí výkřik: „Jezdec! Přijíždí jezdec!“ Nádvoří se rozhučelo hlasy vesničanů, ale to už Oldenik nevnímal. Zakuckal se. Vdechl kousek koláčku a ne a ne se ho zbavit. Du‑ sil se. Potřeboval, aby ho někdo vší silou praštil do zad, ale nikdo tam nebyl. Začal podivně chrčet a koulel očima. Bušil se pěstmi do hrudi, ale nepomohlo to. Jak se tak kymácel, srazil rukou mísu a ty slaďoučké potvory se rozkutálely po podlaze. Když začínala komnata kolem něj tmavnout, pokusil se o poslední věc — rozběhl se dozadu a narazil vší silou zády do kamenné zdi. Sousto z něj vylétlo a spolu s ním i několik hrstí čerstvě roz‑ žvýkaných a spolykaných koláčků. Chlapci vyrazily z očí slzy, pod‑ lomila se pod ním kolena a padl přímo do zvratků. Ještě nikdy nechutnal vzduch tak sladce. Ležel na znečištěné rohoži a zhlu‑ boka dýchal, celé tělo orosené ledovým potem. Ještě chvíli a ležel bych tu mrtvý. Ty koláče byly suché jako chvojí…
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503035
Ozvalo se zabušení na dveře. „Pane Oldeniku, kapitán Vuss si vás žádá na nádvoří.“ Oldenik zvedl hlavu. „Hned tam budu,“ zasípěl. Vyškrábal se na nohy. Tuniku měl potřísněnou zvratky. Otevřel truhlu a převlékl se do čisté, kterou si opásal koženým opaskem se stříbrným vyšíváním. Přes ramena si přehodil plášť a vyrazil dolů, přičemž nepřestával sípat. Na nádvoří k němu přistoupil majordomus Borik a chytil ho za loket. „Pojď prosím se mnou, mladý pane.“ Zamířili přes ná‑ dvoří k Vussovu domku vedle brány. „Copak my nejdeme do Malého sálu?“ „Tam jsme ubytovali sedláky s rodinami, můj pane.“ Tam taky? Oldenik ohrnul ret. Do té doby myslel, že vesničané zabrali jen hodovní síň. U Vussova stolu seděl muž, kterého Oldenik znal od vidění. Jméno si nevybavoval. Nikdy neměl potřebu znát čeleď ani stráž‑ né. Vuss vojákovi právě naléval ze džbánu pivo. Když Oldenik vstoupil, muž povstal a mírně se uklonil. Bylo na něm znát krajní vyčerpání, oči se mu klížily únavou. Oldenik zdrženlivě pokývl na pozdrav. „Pivo, pane?“ zeptal se Vuss odměřeně, aniž by na něj pohlédl. „Nebo trochu vína?“ Oldenik se nad jeho ironickým pane zachmuřil. „Pivo stačí, Vussi, je horko.“ Sesunul se na lavici. Nohy se mu z právě přestá‑ lé hrůzy pořád ještě chvěly. Borik zavřel dveře. Oldenika potěšilo, že tu není matka. Její názor už nikoho na hradě nezajímal. To on tu byl, aby rozhodoval, ne ona. „Tak cos viděl, Norjo?“ vydechl kapitán. Pak se zarazil a jaksi neochotně se obrátil k Oldenikovi. „Norja byl na výzvědách na cestě k Rybnému Brodu, dostal se ale jen k Trubovu.“ „Tak tak, k Trubovu.“ Voják téměř šeptal. „Všechno jsem to vi‑ děl, všecičko. Našel jsem si místo na protějším kopci a sledoval, jak hrad padl…“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503035
„Padl?“ Oldenika zamrazilo, ačkoli venku panovalo teplé a slu‑ nečné počasí. „Padl, shořel, vykrvácel… Říkej tomu, jak chceš, můj mladý pane. Trvalo to nanejvýš hodinu. O kratším obléhání jsem jaktěživ neslyšel.“ Zamyslel se. „Obléhání bych tomu vlastně ani neříkal…“ Všichni tři mlčeli a znepokojeně pozorovali zvěda, který se napil piva. Znovu se rozpovídal. „Nejprve vrhli na bránu nějakou nádobu, která se po dopadu vznítila. Dřevo začalo okamžitě hořet.“ „Nádobu?“ zeptal se Vuss. „Nu, já vlastně nevím, co to bylo, ale za letu to vypadalo jako velký kámen. Podle třesknutí, které se ozvalo při nárazu, si mys‑ lím, že to byl nějaký džbán nebo tak něco… Brána ještě doutnala, když k ní ti divoši přivlekli zastřešený beran a začali jím bušit do dřeva. Okovaným smrkovým kmenem, s jakým by naši muži nikdy nepohnuli. Řeknu vám, že ti chlapi musí mít ukrutnou sílu. Sta‑ čilo jim nějakých deset dvanáct úderů, aby prorazili díru. Co bylo potom, přesně nevím, poněvadž mi ve výhledu bránil beran, ale myslím, že pár z nich tou dírou prolezlo a nadzvedlo závoru. Mu‑ selo to tak být, protože brána se hned potom otevřela dokořán.“ „A dál?“ pobídl ho kapitán, když Norja zmlkl. „Potom vyrazili jejich muži na zvířatech podobných koním. V ru‑ kou třímali sekery a na zádech měli zavěšeny štíty. Byly jich desítky. Drali se do brány, ale co se dělo uvnitř, jsem neviděl. Bylo slyšet jen řinčení oceli a děsivý vřískot našich lidí. Trvalo to jen chvilku…“ „Tak moment,“ zamračil se Vuss. „To mi chceš říct, že se pán Truben vůbec nebránil? Co lučištníci? A kamení? Copak beran nezasypali kamením? Nezalili vroucím olejem?“ Norja unaveně pokýval hlavou. „To všechno tam bylo, kapitáne. Lučištníci po jezdcích stříleli, ale bylo jich málo — a špatných — a jezdců příliš mnoho. Neříkám, že dvacet třicet těch bastardů nešlo k zemi, ale dalších sedmdesát je přeskočilo a jelo dál. Co se týče beranu, naši na něj kameny házeli, ale ty dopadaly neškodně na pevnou střechu a kutálely se stranou. Lít olej jsem nikoho ne‑ viděl,“ dodal tiše muž.
100 Ukázka elektronické knihy