18. září
Sally seděla ve vikýři seníku a četla si. Liss měla dům plný knih. Povalovaly se všude. Rozevřené a obrácené listy dolů, s rozlomenými hřbety nebo s tužkou mezi stránkami, založené zaklapnutou chlopní nebo jednoduše zvadlým listem. Nejen v domě. V kuchyni, na skříních a parapetech, v koši na kole a samozřejmě v koupelně. Sally jednou dokonce jednu objevila v kurníku zavěšenou nad bidlem, když sbírala vajíčka. Zapomenutý, úplně zaprášený dobrodružný román. Těžko říct, co měla Liss ráda, zjevně četla prostě všechno nazdařbůh. Dětské knížky a sci-fi stejně jako odbornou literaturu o strojích nebo náročně působící romány. Sally si nebyla jistá, jestli je to cool, nebo divné. U ní v rodině nečetl nikdo. Možná kromě novin na iPadu nebo tak. Ale tady byla knih spousta a času tolik, že k vám knihy pravděpodobně přicházely samy. Možná to bylo tím, že se tu dny přelévaly jeden do druhého a jí připadalo, jako by tu pobývala už dlouho, a ne teprve kolem dvou týdnů. Seděla ve vikýři seníku a slunce jí svítilo na nohy. Sedět tak vysoko nad dvorem se jí líbilo. Když ji tam Liss viděla poprvé, zadívala se na ni déle než jindy, ale jinak nic neřekla. Žádné: Slez dolů je to moc vysoko mohla bys spadnout zbláznila ses je to nebezpečné slez dolů okamžitě slez dolů slez dolů. Přitom když úzké dřevěné dveře objevila a poprvé je otevřela, samotné jí zatrnulo.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503032
Bylo zvláštní, že by dveře mohly vést nikam. Jednoduše do prázdna ve výšce osmi nebo deseti metrů. Prvně si lehla na břicho a shlédla dolů. Potom se otočila na záda a podívala se nahoru. Nade dveřmi o metr přečníval trám a v něm byla vsazena dřevěná kladka, kterou šlo táhnout lano. Později se posadila na prkna seníku a pomalu se sunula k vikýři, dokud si nespustila nohy přes práh, přičemž jednou rukou se pořád přidržovala rámu. Bosými patami se dotkla vyhřáté zdi. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, proč je jí to tak příjemné, ale pak si až udiveně uvědomila, co cítí: svobodu. Zažívala pocit svobody, ačkoli vlastně netušila proč. Kdyby spadla, umřela by. Nebo by ochrnula. A to rozhodně neměla v plánu, přestože si to vždycky všichni mysleli. Umřít se jí nechtělo. Ani se zranit. Právě naopak. Chtěla být jasná, čistá, přesná, perfektní, a to nikdy nebylo možné. Ale když seděla tady nahoře, na hranici mezi pádem a bezpečím, cítila se svobodně a dobře. Seděla ve vikýři seníku, slunce jí svítilo na nohy a četla si. Kniha se jmenovala Červená Zorka a Sally si nejprve myslela, že jde o dětskou literaturu, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Líbil se jí způsob vyprávění. Příběh jako by ani nepotřeboval příliš slov. Jazyk byl strohý stejně jako krajina v knize. Místy jako by se Sally našla v Brankovi, se kterým nikdo nechtěl nic mít. U ní všichni dělali, že s ní něco mít chtějí; mít hodně rádi, rozhodně mít, ale doopravdy chtěli jen obraz v zrcadle, kterému říkali Sally, aby nebylo tak trapné, že si ve skutečnosti prohlížejí jen sami sebe a pravděpodobně by nejradši i šukali jen sami se sebou, aby si nemuseli začít s někým jiným. Nikdo mě nechce takovou, jaká doopravdy jsem, pomyslela si nevzrušeně s otevřenou knihou na klíně.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503032
Dole prošla po dvoře Liss. Nesla pár proutěných košů naskládaných do sebe a zmizela ve stodole. Sally ji pod sebou slyšela. Potom Liss zase vyšla. Vezla kolečko, na které si košíky naložila. „Čím se vlastně živíš?“ zavolala na ni seshora. „Teda… z čeho žiješ?“ Liss k ní vzhlédla. Musela si zaclonit oči před sluncem. „Vydírání,“ odpověděla po delší chvíli suše. „A obchod s bílým masem.“ Sally se neubránila úsměvu. Liss tak málokdy vtipkovala, že ji to vždycky překvapilo. „Jdu na hrušky,“ zavolala nahoru. „Chtělas, abych ti ukázala pár odrůd. Půjdeš taky?“ Sally odložila knihu a sáhla po laně, které před několika dny zavěsila do kladky. Nohy kolem spodní části lana jako na tělocviku. Ruce kolem horní části. A pak ten kouzelný moment, když se zatajeným dechem sklouzla z prahu a visela ve vzduchu. Ručkovala dolů a přitom se pomalu otáčela dokola. „Nevím, jestli sis toho všimla,“ řekla Liss, potom co Sally slezla, „ale uvnitř téhle stodoly je žebřík.“ Sally se ušklíbla a foukla si na ruce. Liss podle všeho snídala vtipnou kaši. Až když dorazily na zahradu, vzpomněla si, že tam rostou jen jabloně. Jenže Liss nezastavovala. Dotlačila kolečko za roh strojní haly, kde stály včelí úly, a Sally si teprve teď všimla, že tam mezi plotem a zadní stranou haly vede úzká cestička, skoro celá zarostlá bezinkami. Plech kolečka zaskřípal o omítku. Z rýh ve světlešedé maltě bylo znát, že se to nestalo poprvé. Krátce před koncem haly
100 Ukázka elektronické knihy