Kapitola sedmá Kousek od domu Chamberlainových se nacházel dvoupatrový Starbucks, kde často hodiny bivakovali živnostníci a vy sokoškoláci. Emira po službě obvykle nahodila výraz, jako že na ni nahoře čekají spolužáci a kamarádi, vyběhla do patra a na dámském záchodě se převlékla. Tentokrát si nechala džíny a k nim si vzala bílé tričko, vínově hnědé kotníkové boty a Shauniinu tmavě červenou bundu s plastickým eskem vlevo od zipu, značícím příslušnost k jednomu z univerzitních sportovních týmů. Využila zrcadlo, namalovala si rty, vlasy stáhla do culíku a poslala Kelleymu zprávu: Mám zpoždění promiň už běžím.
V restauraci, kde měli sraz, bylo neustále narváno. Na zdech celoročně visela vánoční světýlka, mexická cukrátka ve tvaru lebek, růže a vzorované deky z tlusté příze. Emira se protáhla mezi párečky a skupinkami čekajícími před vchodem a kolem hostesky, která zrovna volala: „Pan Reuben, rezervace pro šest!“ Když její oči přivykly tmě uvnitř, zjistila, že Kelley sedí v rohu. „Moc se omlouvám.“ „Nic se neděje, vůbec nic.“ Kelley ji pohladil po lokti a dal jí pusu na tvář. Odtáhl se od ní, usmál se a řekl: „Budeš se mi smát, když řeknu, že voníš jako napuštěná vana?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503025
Kelley Copeland se narodil v Allentownu v Pensylvánii. Měl starší sestru, která už měla jedno dítě, a dva mladší bratry, kteří pracovali na stejné pobočce pošty jako celých osmadvacet let jejich otec. Ze zásady se po desáté hodině snažil nekoukat na televizi, do počítače, do mobilu ani ničeho podobného. Četl výlučně tištěné knihy a před spaním nosil směšně obrovské brýle s dooranžova zbarvenými sklíčky proti modrému světlu. Půl dne trávil u počítače — vymýšlel a programoval uživatelská rozhraní pro posilovny, jógová studia, rehabilitační centra a kurzy spinningu, ke kterým si zájemci museli povinně nainstalovat aplikaci, aby jim mohla chodit různá upozornění na e-mail i přímo do mobilu. Emi ra už se dozvěděla, že měl Kelley dvakrát zlomenou klíční kost, že ho popadá „nepřiměřený vztek“, když někdo v kavárně neslyší, jak ho obsluha volá jménem, a taky jak je mu odporná představa, že by měl vypít karton mléka na ex, ale jedno se zatím nedozvěděla: jaké by to bylo vyspat se s ním podruhé. Čtyři dny po onom večeru u Luky jí napsal, jestli by před prací nestihla kafe. Emira zprávu přeposlala Zaře a ta odepsala: A to ti jako chce oznámit, že tě bere, nebo tě chce poslat k šípku? Schůzka proběhla v podivně formální atmosféře. Jako by předstírali, že se spolu při posledním setkání nevyspali, že mu nenaznačila, ať jí nesahá na vlasy (dvakrát po sobě se omluvil a ona ho ujistila, že se nic nestalo), a že si zpod sebe roztomilým gestem nevytáhl ovladač, na který si omylem sedl, neodložil ho na příruční stolek a neprohlásil: „Promiň. Kde jsme to byli?“ Sešli se v moderně zařízené kavárně nabízející spoustu přirozeného světla a ledovou kávu za čtyři dolary a Emira celou dobu čekala, že ji Kelley zanedlouho buď povýší, nebo se začne vyptávat, kdy naposledy
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503025
byla součástí nějakého týmu. On však místo toho vyzvídal, odkud pochází, za koho ze svých instagramových oblíbenců se stydí úplně nejvíc (Emira účet na instagramu neměla; Kelley se nejvíc styděl za to, že odebírá novinky o jistém ochočeném mývalovi) a jestli se jí někdy při běžných každodenních činnostech stává, že se jí zničehonic vybaví, o čem se jí v noci zdálo. Kdyby se Kelley seznámil s Emiřinou matkou, okomentovala by ho nejspíš slovy: „Ten chlapec nezavře pusu.“ Měl ve zvyku odpovědět na každou svoji otázku i za sebe. Zároveň však uměl také naslouchat a Emiře jeho přístup nevadil. Choval se praštěně, ale nebyl ani hlučný, ani nesnesitelný. Jednou například navrhl, že si zahrají hru — budou tipovat, co poslouchají kolemjdoucí se sluchátky. Jindy, zrovna když minuli dvě ubrečené děti, na ni zase upřel pohled a poznamenal: „Rozchody stojej za prd, viď?“ Anebo jí, zatímco se po zápasu v basketu sunuli k východu za nějakým prckem prozpěvujícím si všechny sloky „Na kopečku v Africe“, pošeptal do ucha: „Dám ti pětasedmdesát babek, když tomu smráděti vyleješ colu na hlavu. Ale musíš to udělat teď hned.“ Emira si sedla naproti němu, sundala si Shauniinu bundu a zadívala se na něj. „Byla bych to krásně stihla…“ pustila se do vysvětlování. „Jenže šéfka si se mnou poslední dobou hrozně chce povídat a furt se mě na něco ptá.“ Kelley se ve svitu svíčky začetl do jídelního lístku. „Nemá takhle náhodou strach, abys ji nezažalovala za to, že tě poslala do toho nejbělošštějšího supermarketu v celý Filadelfii?“ „To netuším. Jo! Ale počkej!“ Zabořila ruku do batohu po věšeného na opěrce. Vytáhla zašpuntovanou lahev vína, kterou jí předtím paní Chamberlainová postavila vedle nabíječky v předsíni. „Dala mi s sebou tohle.“
100 Ukázka elektronické knihy