Držela mě otcova karabina, nedovolila, abych spadl. Bylo to, jako by se můj fotřík vynořil z propasti, do které zahučel, a zachránil mě před tím, abych do ní zahučel i já. Aspoň dočasně mě držel nad hlubinou a chránil mě, aspoň dočasně dělal to, co měl dělat celý život, kdyby si ho jenom tak – z dlouhé chvíle – předčasně neodpálil. Před očima se mi rozjasnilo, hudba utichla. Pocítil jsem hrdost a neubránil se myšlence, jak parádně jsem to vyřešil. Vytvořil jsem nouzový štand – místo, kde se zajistíš a dopřeješ si chvíli oddechu. Vzepřel jsem se náporu. Sice jsem pořád bezvládně visel z výčnělku, ale zároveň to byla ta nejvzdorovitější póza, jakou jsem kdy zaujal. Duch skoku už mě skoro měl, nechybělo mnoho a smetl by mě přes hranu. Jenže já jsem našel sám sebe, zmobilizoval jsem síly a utekl mu do bezpečí. A teď, ze štandu, už mě jen tak neshodí. Bezpečí, jsi v bezpečí, kroužilo mi hlavou jako posvátná mantra. Nádherně uklidňující slovo se opakovalo znovu a znovu, a pokaždé chutnalo sladčeji a sladčeji. Odpočatou pravačkou jsem z pochvy připnuté k opasku vytáhl nůž Maserin – parádní kus ostré oceli. Bezpečí, dokonalé bezpečí. Proč vytahuju nůž, proč to dělám? Dobrá otázka. Akorát že zazněla v opuštěné, paralelní mysli, ne na hlavním tahu, kde se pořád ještě oslavoval můj triumf. Naklonil jsem hlavu a zvědavě hleděl na vlastní ruku s nožem. Čepel se blížila ke smyčce, na které jsem visel. V pohybu mé pravačky byl zjevný záměr. Jenomže ne můj. Svaly plnily příkaz, který jsem nevydal já, povolně sloužily nějaké jiné, cizí vůli. Proč jsem vytáhl nůž, proč se natahuju ke slingu? Myšlenky se převalovaly malátně jako olivy ponořené ve slaďoučkém a hustém ginu. Zařízl jsem do slingu. Polyamidová vlákna zaprotestovala, ale rychle se poddala ostří. Otupěle jsem na to zíral, jedné části ve mně to ale smysl dávalo. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502960
„Kurva!“ zařval jsem, škubl rukou a nůž odhodil. Odletěl hezkým obloučkem, zazvonil na plošině a odtud sklouzl dolů. Z propasti se ozvalo cinknutí, těžko říct, jestli skutečné. Vzpamatoval jsem se pozdě, střízlivé myšlení nenaskočilo včas. Smyčka byla příliš naříznutá, cítil jsem, jak povoluje; vlastní váhou jsem trhal další a další vlákna. Kurva! zanadával jsem znovu, tentokrát v mysli. Co se to se mnou děje, co je se mnou v nepořádku? Jednou částí mysli se pokouším zachránit, zatímco druhou – když do ní vleze sprunggeist – dělám všechno pro to, abych se zabil. I teď jsem mu naletěl. Nechal jsem se ukolébat pocitem chvilkového bezpečí, uspokojením z toho, jak parádně jsem to vyřešil. Jinde by to byly zanedbatelné omyly, ale tady… „Jediná chybička, a zaplatíš…,“ poučoval mě často Miro. Svatá pravda, v horách to tak je stoprocentně. A na plošině v bludném údolí aspoň tisíciprocentně. Stačí na vteřinu polevit, okamžik nepozornosti, a sprunggeist tě má v hrsti. Škubl jsem sebou, sjel jsem o několik centimetrů níže – smyčka definitivně povolovala. Co dělat? Co dělat?! Spadnout na plošinu znamenalo znovu sletět na sprunggeistovo hřiště. Sotva jsem odtamtud vyvázl. Pokud se ocitnu zpátky, už mi nic nepomůže, žádná zázračná záchrana. Duch skoku mě vytlačí za hranu, sfoukne mě dolů jako lehký papírek. Příliš možností mi nezbývalo. Ani moc času. Tik-tak. Vlákna se trhají, povolují jedno za druhým, smyčka se každou vteřinou uvolní. Spadnu dolů na plošinu, nebo… Zvedl jsem hlavu, zaklonil jsem ji, jak to jenom šlo. Nade mnou se zvedala kolmá žulová stěna. Dolů, nebo… 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502960
Ne, v žádném případě! Vždyť už jsem roky nelezl, nesnesu ani dvoumetrovou výšku a… Ozvalo se prasknutí, smyčka povolila. Na okamžik jsem zůstal viset ve vzduchoprázdnu, ztratil jsem příslovečnou půdu pod nohama. Mozek nestíhal, dezorientace. Pudově jsem se zachytil stěny, zahrabal jsem nohama, našel chabou oporu. Svaly napnuté na doraz, třesoucí se ruce, povolující prsty. Dolů, nebo nahoru? Najednou jsem myslel střízlivě – sprunggeist ustoupil, ale už jsem věděl, že jenom dočasně. Pokaždé se stáhl, aby nabral síly a zvolil lepší taktiku, jak mě dostat. Učil se, mapoval moje kroky a reakce, útočil čím dál cíleněji. Možná vyčkává, kdy se zase ocitnu na plošině, možná sbírá síly na finální útok. Na konečný, rozhodující úder. Dolů, nebo nahoru? Svaly už nemůžou, příliš času nezbývá. Pokud se nerozhodnu hned, rozhodnou za mě – vypovědí službu a pošlou mě zpátky na plošinu. Ale nahoru po kolmé stěně? Lezení do výšek bez jisticího lana, horolezeckých bot a magneziového prášku na ruce? Sebevražda. Dolů, nebo nahoru? Rozhodni se teď hned, jinak se to rozhodne bez tebe! Znovu jsem zaklonil hlavu a podíval se na stěnu. Kolmá, žádné převisy. Určitě bude nutné použít i několik náročnějších úchopů. Střední náročnost, dobrá čtyřka. Kdysi bych ji zdolal levou zadní, ani bych se nezapotil. Jenže dnes? Bez tréninku a přípravy, zato však s otřesenou psychikou a naraženou hlavou… Bolest z namožených, třesoucích se svalů se už nedala vydržet, musel jsem se pohnout – buď slézt na plošinu, nebo zvednout sázky a vydat se nahoru. Buď, anebo. 101 Ukázka elektronické knihy