Ta nepříjemná: do Perníkové chaloupky přijel na exkurzi autobus vyhublých farmářských holek. Clio chtěla, aby viděly, jak tady budou jednou šťastné, dobře živené a pěkně oblečené. Rodiče z toho byli celí pryč, ale holky zachovávaly kamennou tvář. Dívaly se na Perníkářky asi tak, jak se dívá člověk na nekvalitní padělek, který zakoupil za stejnou cenu jako originál. Perníkářky přemlely veškeré své vzpomínky na domov a zavedly návštěvnice ke zdi plné jejich fotografií, pořízených v době, kdy sem děvčata přijela. Ano, to jsme opravdu my! Cha cha, ne – nevyměnili nás tu! Holky z farem nevěnovaly fotkám sebemenší pozornost. Měly oči – tak chladné a nepřátelské oči – jen pro ty trojrozměrné Perníkářky, které stály přímo před nimi. A jakmile se dospělí vytrousili na promítání diáků, farmářské holky se začaly přibližovat. Jak se jmenujete? zeptala se jich parta Dottie Cooperové. Pořád se snažily navodit družnou atmosféru. My jsme… Zavřete zobák. Perníkářky se rázem ocitly na zemi, ty holky jim zaklekly na culíky, dokud se Perníkářky nepřestaly vzpouzet. Pak je ty cizí holky začaly štípat, tahaly je za maso a faldíky na rukou, na stehnech a na břiše a cloumaly jimi sem a tam. Dlouho neřekly ani slovo, jenom Perníkářkám zajížděly pod šaty a štípaly je jako umanuté. Harriet se skrz síť kostnatých rukou jedné té holce podívala do očí: snažila se přijít na to, jestli dává průchod vzteku, uspokojuje zvědavost, nebo si to prostě jenom tak užívá, ale ty oči jí neprozradily zhola nic. Časem Harriet napadlo, že to štípání by šlo srovnat jedině s procedurou u masérky, která už má skoro po směně a duchem už je úplně nepřítomná. Potom jiná holka šlápla Harriet na obličej a převalovala jí hlavu v blátě sem a tam. Zdálo se, že to dělá proto, aby Harriet nemohla s nikým navázat oční kontakt. Směj se, řekla ta holka. Pěkně dospělým ukaž, jak jsme se tu skamarádily. Ale oni přece vidí, že jsme se neskamarádily ani trochu. Vždyť jsou tu bezpečnostní kamery, řekla Harriet
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502954
a ukázala na ně. Tamhle, tamhle, tamhle, tamhle, tamhle a tamhle. Ty cizí holky do kamer zamávaly, pěkně jedna po druhé, mávaly rozjařeně oběma rukama. Řekla jsem, aby ses smála. Prsty s odrbanými nehty vklouzly Harriet nohavičkami do kalhotek a do průramků vesty. Štíp, štíp, štíp. A Harriet se smála a smála, dokud se nezačala smát rozjařeně; teprve pak přestala její hlava sloužit jako kopací míč. Do smíchu se postupně dávaly všechny Perníkářky. Chichotaly se jako o život. Vyhublé holky by je asi takhle nenápadně po špetkách trýznily dál, dokud by si dospělí nevšimli požadovaného efektu, ale Dottie náhle vybuchl nos, a tak byly pro změnu na chvíli úplně perplex ty cizí holky; ze všeho nejvíc je ovšem děsilo a mátlo, že se Dottie nepřestává pisklavě smát. Vzaly tedy nohy na ramena. Když tahle vypečená skupina návštěvnic odjela, objevili se nějací dokumentaristé, že budou natáčet film o Clio a Perníkářkách a jejím emancipačním perníkářském projektu. Dottie šanci stát se televizní hvězdou prošvihla, poněvadž ležela na ošetřovně, a scénce s postupným okusováním perníkového panáčka bez ní chyběla šťáva. Režisér dokumentu měl podle všeho dojem, že je instituce Perníkářek nějaká charita, která děvčata vytáhla z bídy. Jak mu vysvětlit, že je Clio vytáhla z bídy, do níž předtím sama uvrhla jejich rodiče? Kromě toho si děvčata nebyla tak docela jistá, že jsou tu nějak zvlášť v bezpečí. Jejich venkovské protějšky jim přišly vytmavit, že přijímají pamlsky, v klidu je trápily, a to všechno vesele běželo pod dohledem bezpečnostních kamer. Clio dobře viděla, co se děje, a řekla na to jen: „Inu, tak to v zemědělství chodí,“ a „V dětských hrách se odrážejí velmi silné tradice…“ Štípání jí připomnělo obřad plodnosti, který viděla v cizině. Když začala poslední dobou takhle mudrovat, hospodyně a starší Perníkářky už ani nepředstíraly, že jí rozumějí; zjistily, že se Clio víc zamlouvá, když nechápavě zírají.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502954
V cizině. Clio vždycky říkala „v cizině“, aniž by jmenovala konkrétní zemi; nikdy totiž nikde nebyla. Zajímavé (pro Harriet) ovšem bylo, že když Clio Kerchevalová vykládala něco takového, vlastně se ani nesnažila nikoho oklamat. Nijak se netajila tím, že je panovačná a že jí jde hlavně o peníze. Navzdory všemu (a že toho bylo opravdu hodně) však Harriet tu ženskou – která otevřeně říkala, že vyžaduje, aby dívky byly zdravé, aby na sebe byly hodné, aby se chovaly laskavě ke všem, kdož se jim snaží zavděčit, a aby ji za všech okolností uctívaly – neměla nerada. Clio nebyla lhářka, přinejmenším ne v tom smyslu, v jakém lhaní chápe Montaigne, totiž ve smyslu aktu, při němž člověk popírá svědectví vlastního poznání. Naopak, Clio se nikdy nezdráhala na plnou pusu přiznat, co ví. Jenže s informacemi, na jejichž základě jednala, byla jedna potíž – pravdivých jich bylo jen pramálo. Clio Kerchevalová ovšem nebyla ani šílená, ani příčetná, a hodlala prostě i nadále hájit všechny své zájmy, vypouštět při tom z úst sentence jako „Jé, holky, vy jste vypadaly úplně jako při nějakém rituálu plodnosti, co jsem viděla v cizině“, a dohánět své chovanky k šílenství, aniž by se tím sama jakkoli znepokojovala. Kamery dokumentaristů zrovna natáčely, jak Clio mimo mikrofony mluví s Harriet, a jelikož byl režisér velký znalec prudkých záškubů obličeje, řekl zvukařům, ať jim oběma mikrofony honem nasadí, a zeptal se Harriet, jestli nechce fanouškům Perníkářek něco sdělit. Harriet si dala ruce v bok a vycenila úsměv tak široký, jako by měla nasazený chránič zubů. A co že řekla? Ona sama by se na ten záznam nepodívala ani za peníze, ale bylo to něco v tomto duchu: Přijďte se na nás podívat! Můžete se dívat, sahat ale ne. Vždycky tu budeme. Nikdy nevyrosteme a zůstaneme navždy vděčné, že jste si vybrali právě nás. Tohle tam prosím nedávejte, požádala Clio kameramany, režiséra a všechny ostatní na place. Víte, jak to je… když se takovéhle nevzdělané venkovské dítě pokouší o nějakou
103
Ukázka elektronické knihy