„Mohl jsem je sejmout před dvěma lety,“ poznamená on. „Ta prorokyně,“ řekne Fitz, „Eliza Bartonová, to byla velká zrádkyně. To jim bylo podobné, schovávat se za sukněmi nějaké bláznivé jeptišky, která si myslela, že k ní promlouvá Bůh. Ale neupřednostňovala tahle Bartonová – opravte mě, pokud se mýlím – nárok Courtenayových před Poleovými?“ „Jí totiž rozdíl mezi těmi rody unikal,“ řekne Riche. „Aspoň tak jsem to viděl já. Myslím, že pan sekretář má pravdu. Nechme je rozehrát jejich plány. Neměli bychom do toho zasahovat. Do oprátky strčí hlavu sami.“ „Na mou duši, už je z něj rádce,“ míní Fitz. Sebere Richeovi z hlavy čepici, rozeběhne se s ní předpokojem a vyhodí ji k tudorovským růžím na stropě. Nevykukuje tam nahoře jedno zbloudilé HA HA? Lord kancléř, ta loajální duše, mžourá vzhůru a natahuje krk. L’Erber, domov Poleových: když vejde, hraběnka Margaret vzhlédne, ale nepromluví. Co dělá? Vyšívá, jako každá stařena. Orlím profilem se sklání nad svým dílem, jako by do něj klovala. Když ho spatří Margaretin syn, Jindřich, lord Montague, viditelně sebou trhne. „Vida, pan sekretář. Posaďte se, prosím.“ On by raději stál. „Předpokládám, že víceméně tušíte, co je obsahem té knihy. Král ho nezveřejňuje. Několik úryvků vám dopřeje, ale byl by rád, abyste napsal svému bratrovi do Itálie, že se neurazil.“ Montague na něj vrhne upřený pohled. „Neurazil?“ „Váš bratr se může v klidu vrátit do Anglie a vylíčit svou věc.“ „A já se vás táži,“ řekne Montague, „jestli byste na Reynoldově místě přijel.“ Reynold: tak mu jeho rodina říká. Jméno delikátní, tekuté podstaty. „Král by mu zaručil bezpečný průjezd. A vy z vlastní zkušenosti víte, že král vždy drží slovo.“ „My, jeho rodina – tedy, Cromwelle, my nad počínáním mého bratra žasneme,“ řekne Montague. „Myslím, že vy jste o tom věděl víc než my.“ „Mám králi vyřídit, že se ho zříkáte?“ Montague zaváhá. „To je příliš silné...“ „Neschvalujeme.“ To promluvila Margaret Poleová. „Můžete říci, že jeho spisy neschvalujeme a jsme zděšeni.“ „Ohromeni,“ navrhuje on. „Jímá vás žal a krev vám v žilách tuhne hrůzou, když vidíte, jak staví svůj úsudek proti tomu královu. Že ostouzí svého vládce, že ho uráží, hrozí mu vpádem a tvrdí, že je zatracen.“ „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ ohradí se Montague.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502937
„Někdo ho střežit musí. Když ne vy, pak já. Reginald by měl být v zájmu vlastního bezpečí pod zámkem. V tuto chvíli stojím mezi vámi a královou nevolí.“ „To je od vás hezké,“ řekne Montague. „Stojím rovněž mezi králem a jeho dcerou. Musíte si uvědomit, že lady Marie byla skrze svoji pošetilou pýchu v ohrožení už předtím, než se ta kniha objevila. Ale teď, protože ji král považuje za spoluvinici, se ocitla v ještě ošemetnější pozici. A do tohoto nebezpečí ji nedostal nikdo jiný než vaše rodina.“ Montague je muž apatický, kterého jen tak něco nerozruší a který se nechytí na každou vějičku. Zato Margaret Poleová odloží vyšívání. „Když vás Boleynovi ohrožovali na životě, pomohli jsme vám je svrhnout.“ „Riziko toho podniku jsem nesl já, ne vy.“ „Něco nám dlužíte,“ řekne ona, „a teď nám to najednou nemusíte splatit. Věděl jste, že se ta kniha chystá. Věděl jste, že se tohle všechno stane.“ „Mohla byste něco vysvětlit Nicholasi Carewovi? On to zřejmě nechápe. Já mu nic nedlužím. Ani vám nic nedlužím, madam. Ten závazek je na druhé straně. A to, zda Marie zemře, nebo bude žít – neřekl bych, že to je v mé moci, ale v té vaší možná ano. Doufám, že mi ji pomůžete udržet ve světě živých. Protože myslím, že tu ještě může vykonat mnoho dobra.“ „Její matka, dej jí Bůh lehké odpočinutí, mě ustanovila její guvernantkou,“ řekne Margaret Poleová. „Jak bych mohla Kateřině oplatit její důvěru, kdybych radila princezně, aby jednala proti vlastnímu svědomí?“ „Nechápu,“ řekne Montague, „jaký zájem tu sledujete. Jako byste Marii chtěl zachránit před ní samotnou a také před jejími přáteli. Snad ale nepočítáte s tím, že by vás potom měla v oblibě.“ „Kdyby se stala královnou,“ řekne Margaret Poleová, „a já jí ze srdce přeji a modlím se, aby ji tohle neštěstí nikdy nepotkalo, pak by dozajista neprodleně –“ Co by? Vsadila by mě do Toweru? Usekla by mi hlavu? Udělala ze mě lorda kancléře? „Urozená matko...“ pronese varovně Montague. „Já ten zákon o velezradě vidím,“ řekne laškovně Margaret. „Já vidím tu nastraženou pastičku. Takže on je zločin přemýšlet o budoucnosti. Jsme lapeni v přítomném okamžiku.“ On se obrátí na Montagua. „V uplynulých měsících,“ řekne, „jste mluvil s císařovým mužem, s Chapuysem, a ujistil jste ho, že Anglie je připravena povstat proti králi.“ Zvedne ruku: nepřerušujte mě. „Jsou to jen dva nebo tři týdny, co jsme na západě viděli zbraně v rukou prostého lidu.“ 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502937
„To je území Courtenayových,“ řekne Montague. „Jim to přičtěte k tíži.“ Zloděj ke zloději loajální není, pomyslí si. „Máte štěstí, že nevznikla žádná velká škoda a že v zemi je nyní klid. Ale jakmile se to bude opakovat – jakmile dojde k porušení královského míru v jakékoliv části říše –, budete jen těžko prokazovat, že jste to nepodnítil vy.“ „A vy byste to prokázat mohl?“ vloží se do hovoru Margaret. „Protože podle mých chabých znalostí musí prokázat vinu žalobce.“ „To by asi nebylo nijak zvlášť těžké. Kromě toho zvykové právo dává možnost zemi před zrádci ochránit. Mám na mysli zákon o ztrátě cti a občanských práv, pro jehož uplatnění není třeba soudu.“ Margaret mlčí. Jehla klouže látkou. Tak zemřel její otec. „Madam,“ řekne on, „nesnažte se svým vzdorem, vytáčkami a intrikami poškodit vlídného krále, který udělal vše, co bylo v jeho silách, aby vaší rodině vynahradil její utrpení. Modlete se za shodu, jak by měli činit všichni dobří křesťané. A napište lady Marii dopis.“ „Vy jí ho doručíte?“ zeptá se Montague. „Dejte ho svému příteli Chapuysovi. Aby mladá dáma netvrdila, že je zfalšovaný.“ „Jste jako had, Cromwelle,“ řekne Margaret. „Ale ne, to ne.“ Jsem pes, madam, a zavětřil jsem vaši stopu. Vnutí chlácholivou hmotu svého těla mezi ni a světlo. Margaret vyšívá květinovou borduru. Vzor tvoří jejich rodový znak, maceška – známá též jako viola nebo „pět ran“. „Musím vám složit poklonu. Překvapuje mě, že na tuhle práci máte ještě dost ostrý zrak.“ Sáhne po nůžkách. „Už jsem toho za život viděla až až. A bylo to lepší.“ Pošle synovce Richarda do Toweru s rozkazem k propuštění Thomase Wyatta. Poté, co přišla kniha a zprávy o jejím obsahu prosakují a vzlínají po celém dvoře, vypukl takový mumraj, že na Wyatta se nikdo nedívá. Text nikdo neviděl, ale odhady, co v něm asi je, jsou ještě mírné: tu trpkou rozvláčnost, to lehkovážné mrhání přízní živých a velebení mrtvých si nikdo neumí představit. Nesou se zvěsti o novém zatýkání. Do Toweru putuje lady Husseyová, která kdysi sloužila v Mariině domácnosti. Pošle za ní Wriothesleyho, aby si s ní promluvil. Přizná se, že když z královy milosti směla o svatodušních svátcích navštívit Hunsdon, oslovovala lady Marii „princezno“. „Tvrdí, že je na to jen zvyklá,“ říká Wriothesley. „Zapřísahá se, že Marii nechtěla označovat za Jindřichovu právoplatnou následnici, ať ji Bůh na místě ztrestá. Mluvila bez přemýšlení. Prý.“
105 Ukázka elektronické knihy