nervozitu, stále silnější pocit naléhavosti. Někde v dálce se čtvrť Queens stává osobou, která ji bude zastupovat, a této osobě hrozí nebezpečí. Pokud jí vůbec mají nějak pomoci, musejí si pospíšit. Jenže. Hm. Manny si je celkem jistý, že už teď je pozdě.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502769
Kapitola třetí
Naše milá paní (Staten) Aislyn
Je čas. Aislyn Houlihanová stojí na terminálu St. George, odkud odplouvá přívoz ze Staten Islandu, a klepe se. Klepe se tu už dvacet minut. Míst k sezení je v hale dost, protože je ještě celkem brzy, špička ještě nezačala a přívoz zdaleka nebude plný — ale ona si místo sezení vybrala radši přecházení před velkou skleněnou stěnou. Když přechází sem a tam, může se líp klepat. Terminál vypadá z větší části jako veliká, jasně osvětlená hala, kam se vejde pár set lidí. Není na ní nic děsivého. Stěny jsou lemované inzeráty na filmy, jejichž zhlédnutí Aislyn neplánuje, a na kosmetiku, kterou si nejspíš nikdy na obličej nedá. Lidé, kteří postávají nebo posedávají kolem, jsou její, jsou to našinci; tohle instinktivně cítí, přestože to její mysl odmítá přijmout, když přejíždí pohledem přes asijské obličeje nebo když její uši zachytí jazyk, který nejspíš není španělština, ale také určitě ne angličtina. (Kečuánština, našeptávají jí její nové divné smysly, ale to ona slyšet nechce.) Tihle občané ji však neobtěžují a kolem je spousta normálních lidí, takže není žádný rozumný důvod, aby byla takhle vyděšená. Hrůza však nepřichází vždycky z rozumných důvodů.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502769
Z reproduktorů se ozve dost nesrozumitelné hlášení a velké dveře podél jedné stěny sálu se otevřou. Za nimi je venkovní molo, u nějž se chystá k odplutí přívoz vyplouvající v půl třetí. Asi tak stovka lidí, kteří se nakupili na terminálu, se na přívoz přesouvá a Aislyn se opožděně snaží klopýtat za nimi. Od prvního kroku je to špatně. Všechno jí připadá špatně. Obyvatelé Staten Islandu obvykle odjíždějí přívozem ráno a nechávají za sebou ostrov tišší a prázdnější. Teď je ovšem odpoledne. Tisíce obyvatel Staten Islandu všude po městě — Manhattan je vždycky město — jsou čím dál nervóznější, jak se blíží konec šichty. Poposedávají v moderních křeslech a toužebně myslí na nějakou končinu, kde jsou ještě pořád lesy a ranče a téměř neposkvrněné pláže a kde většina rodin žije v samostatných domech a má vlastní auto jako normální lidi. Jenže Aislyn teď opouští ostrov v době, kdy se na něj chce většina lidí vrátit. Plave proti proudu, obrací plus a minus. Nesprávnost jejího konání jí tlačí na kůži. Brní ji z ní kořínky vlasů. Přesto se snaží kráčet vpřed, využít plynutí davu, aby pocitu nesprávnosti vzdorovala. Takže dveřmi. Ven na molo, dojít k lodi. Vybrala si svou vlastní cestu životem! To, že je to nesprávné, má v hlavě jen ona sama. Anebo… se možná děje ještě něco jiného. Možná to, co jí brání v chůzi, není prudký závan větru z přístavu; možná jsou to její vlastní olověná chodidla a nohy ze skalního podloží. Možná, že brnění v koříncích vlasů nezpůsobuje vítr, který jí vlasy čechrá. Možná je to ostrov — její ostrov —, který ji za vlasy tahá, varovně, ze strachu, z lásky. Anebo je to začínající panická ataka. Snaží se ji setřást a dostane se až k rampě, která vede na přívoz. Na ceduli na kormidelně si přečte jméno lodi, John
102
Ukázka elektronické knihy