7. DRAMA FERDINANDA BRUCKNERA CHOROBY MLÁDÍ
a znechucení z řemesla, jež nikdy nevěřilo ve Stvoření“ – je lákavé představit si v publiku Brucknerův personál. Bennova kritika přitom hovoří o lékařském „provozu“, jenž se stále silněji vine teorií a praxí a dávno se míjí s původními úkoly medicíny. U Brucknerových studentů toho prý kromě memorování a naděje na povolání vykonávaného jenom pro obživu už nenajdeme víc, co by tomu mohlo odporovat. Bennův pojem provozu se snad dá spojit s jiným výrazem, který se v debatách o mládí v dobách Výmarské republiky opakovaně používá – věcnost. Tato generace je prý antiromantická a antiidealistická. Každý druh romantického naladění, ať jde o pocit nebo umění, prý musí být kritizován. Willy Haas vyzývá v roce 1927 v ústředním orgánu nové věcnosti, v časopise Literární svět, k tomu, aby se mládí bránilo před „filozofováním a politizováním, které by utíkaly před skutečností a tvářily by se zdánlivě idealisticky“. Místo „fanatismu fráze“ požaduje „fanatismus upřímnosti“. Tak se známý generační konflikt stylizuje stále silněji jako konflikt kulturní, mládí se stává pozitivním signálním slovem, které může být v jistém smyslu polysémanticky použito v každé intelektuální debatě. To velmi jasně poznal a pojmenoval Karl Jaspers v respektovaném útlém svazku z roku 1932 s názvem Duchovní situace doby – mládí prý funguje jako zástupce mnoha obecných nadějí. Jaspers píše: „V rozkladu však mládež získává hodnotu sama o sobě. Očekává se od ní to, co je ve světě již ztraceno.“124 Do tohoto kontextu bych chtěl nyní promítnout úvahy o divadelní hře Ferdinanda Brucknera Choroby mládí. Po úvodních a obecných poznámkách se budu zabývat několika vybranými aspekty, jež na jedné straně zajímají mě osobně, na druhou stranu by snad mohly tvořit styčné body při hledání odpovědi na otázku po aktuálnosti této divadelní hry. Otázky zpracování lásky a sexuality a konstrukce obrazu žen a mužů mi přitom připadají jako interpretačně nejvydatnější. Již dobová recepce věnovala pozornost zejména eroticko-sexuálním motivům Chorob mládí. Fenomén sex prodává byl nepochybně jeden z nových a senzačních aspektů kultury každodennosti, již bylo možné vymezit kabarety a Tiller Girls. 124
Karl Japers: Duchovní situace doby. Přeložil Milan Váňa, Academia, Praha 2008, str. 105.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502761
POLITIKA A LITERATURA VE 20. STOLETÍ
Samozřejmě zde zaznívá literární tradice, která vede od Strindberga přes Wedekinda a Schnitzlera až k Brucknerovi, svou roli hrají Freud i Weininger. Přesto se ale domnívám, že k senzačnímu úspěchu dramatu přispěla rozhodující měrou erotická volnost. Shovívavá dobová kritika litovala právě onoho sklonu k senzaci, kterou podněcovalo anoncování hry jako sexuální tragédie. Kurt Pinthus, mluvčí a archivář expresionistické generace, spatřuje v Chorobách mládí „názornou večerní univerzitu o erotických zmatcích a omylech dnešní mládeže“. Jeho rada, jak uniknout tomuto zmatení pocitů, je plavání, tenis a gymnastika. Působí tato divadelní hra, v současné době ovlivněná všudypřítomnou erotikou, televizí a internetem, provokativně? Pokud ne, bylo by možné ji učinit provokativní rozpracováním tématu? Zdá se mi, že se přímo nabízí reflektovat vedle témat také její formu. Dramatickou výstavbu můžeme označit za jednoduchou – tři akty a nepříliš překvapivý sled scén. Brucknerova další hra, Zločinci, se jeví svou simultánní technikou podstatně ambiciózněji. Jako dobový kus je možné Choroby mládí tematicky vnímat v kontextu nové věcnosti – sexualita, existenční otázky, trocha velkoměsta. Odpovídá tomu i jazyk – například občasná prostořekost v podobě žargonu, ironických až sarkastických vystupování u Frederea a Desiree či celkový tón konverzace. Přesto se domnívám, že na jazykové i vizuální rovině je možné najít hodně expresionistických prvků. Víme, že Brucknerovy začátky byly expresionistické, a divadelní hra svůj původ nezapírá ani v duchovních vlivech, ani ve stylistických formách. Například celá zvířecí metaforika s obrazy lovu a boje, vysoký podíl mytologických (například „Thalatta“) a religiózních prvků poukazují podle mého na to, že se jedná o druh „obojetnického“ dramatu. Jde o hru ve stylu nové věcnosti, ale s využitím expresionistických prostředků. V Chorobách mládí čtu mimo jiné i apel na zastavení, obrat, změnu. „Správně“ to literárněhistoricky odrážejí také odkazy na Nietzscheho a Novalise. Tato hra je komorní – prostor je v mnohém smyslu uzavřený. Může nám to připadat jako chemický experiment ve Spříznění volbou. Freder to také explicitně vyjadřuje hned v prvním aktu slovy: „Teď provedu zajímavý experiment.“ Máme tedy co do činění s psychologickým pokusem, který se hodí nejen ke studentům medicíny, ale i do kontextu nové věcnosti. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502761
7. DRAMA FERDINANDA BRUCKNERA CHOROBY MLÁDÍ
Jedna germanistka nazvala chápání lásky v rámci nové věcnosti jako „umění milovat chladně“ a dále mluvila o novověcné sémantice lásky. Sebevědomé moderní mladé ženy, jako třeba Irmgard Keunová nebo Vicky Baumová, s vlastními erotickými či profesními ambicemi v Brucknerově divadelní hře zrovna nenajdeme. Výjimkou je Irene, o níž bude řeč ještě později. Erotický rej, homosexualita, incest, sex s různými partnery, prostituce a násilí se provádějí s postavami a na postavách, které takové moderně ještě nedorostly. To platí o Desiree i o Frederovi, i když se právě on může jevit jako erotický korzár, za jakého se vydává. Chorobná závislost panuje všude a jen v mezních situacích, v zoufalství, jsou tyto postavy vůbec schopné jednat. Zde se neukazuje nic jako „nová žena“ nebo „nový muž“, ani touha po nabyté volnosti v sexuální oblasti. U Brucknera se všechno jeví tlumeně, sexualita a její formy jsou výrazem deformací osobní a společenské povahy. Zrušení téměř všech tabu v erotické oblasti vedlo k tomu, co Adorno nazval fatalitou dialektiky osvícenství – stojíme v zajetí sexuality, která již není ani prostředkem, ani účelem. Láska a sexualita se v Chorobách mládí objevují průběžně v obrazech násilí, trýznění, u Desiree a Marie jako enkláva v té celkové dezorientaci. Freder nazývá Lucy svým „psíčkem“, kterého vycvičí na zlodějku a děvku, a právě Lucy je v režijních pokynech charakterizována jako nehybná nebo bez vlastní vůle. Máme v souvislosti s experimenty na zvířatech-lidech myslet na Bennovu kritiku degenerace medicíny? Sem patří Mariina touha po fyzickém násilí, po bití, nejprve směřovaná na Petrella, pak na Fredera. Ale především je to samozřejmě Desiree, která se stává filozofkou tohoto nového erotického zmatení. Marie to ve vztahu k ní formuluje přesně: „Ty všechno vidíš v sexuální perspektivě.“ Desiree chce sex bez cíle, bez měšťáckých konvencí – to velmi dobře ukazuje její vyprávění o průmyslníkovi z Hamburku, který sám praktikuje u prostitutek jinou formu manželství. Desiree chce žít mimo řád, a když se překročení hranice, tedy vztah k Marii, také stane zvykem, odchází z něho. „Ty jeden manželi, ty!“ předhazuje partnerce, když Marie chce tento vztah v jistém smyslu „oplotit“ a snaží se jej uchopit nároky „normální“ lásky. Že takové radikální skoncování se všemi konvencemi a existujícími vzorci chování v měšťanském životě není splnitelné, se ukazuje na postavě Desiree dvojnásob – chce 99 Ukázka elektronické knihy