MARGUERITE KAYEOVÁ
a on toužil ho zažít znovu, dotknout se jí, vnímat pokožku na pokožce a chtít dokonce víc než jen pouhý polibek, který se nakonec neuskutečnil. Owen svěsil hlavu do dlaní. Co to vyvádí? Proč se trápí představami, o kterých ví, že se stejně neuskuteční? Před pár hodinami si připíjel na nový začátek. Proč jednoduše nenasměruje svoje myšlenky na něj, místo aby se s lítostí ohlížel za tím, co navždycky ztratil. Nemůže být stejným mužem, jako byl kdysi, ale může udělat maximum s tím, čím je dnes. A pro začátek by mohl absolvovat tu zatracenou prohlídku Londýna společně s Phoebe, a ne ji vyslat samotnou prozkoumávat ranní trhy. Londýn není Paříž. Oblasti kolem Smithfieldu a Billingsgateu nejsou bezpečné, zvláště v ranních hodinách, kdy se na tržištích nejvíc obchoduje a pohybuje se tam spousta lidí. Není na tom fyzicky tak dobře, aby se tam s ní mohl procházet pěšky, ale mohl by pověřit Jaspera, aby koupil jeho jménem pár koní, protože stáje už zejí dlouhá léta prázdnotou. Potom by dal vyčistit kočár nebo bryčku a mohl by Phoebe vzít na projížďku Londýnem sám. Těžký černý mrak visící pořád nad ním se začínal pomalu zvedat. Cosi jako záchvěv vzrušení mu projel břichem. A kromě toho, kdyby se vrátil ke cvičením, jak si plánoval, mohl by třeba na ta její toužebná tržiště jít s ní. Nemusel mít strach, že by tam potkal někoho ze známých. Ale musel by zapracovat na svých svalech a na výdrži. A když bude na sobě tvrdě pracovat, za pár týdnů by na tom mohl být lépe a zvládnout i projížďku s procházkou. Téměř okamžitě však jeho nadšení pohaslo. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502371
INVESTICE DO MANŽELKY
Vzpomněl si, že pečlivě nějakou dobu prováděl všechna cvičení, která mu předepsali lékaři, ale dostal se jenom do bodu, kdy už se mu zdálo, že se nikam kupředu neposunuje ať cvičí nebo ne. Jeho doktoři byli očividně toho názoru, že dosáhl malého zázraku, když se postavil na nohy a doporučovali mu, aby snížil svá očekávání. Jenže jeho doktoři ho viděli až po té nehodě, před ní ho neznali. A on býval atletem. Radost přicházela ne když někoho porazil, ale s tím, jak sám sobě zvyšoval limity: běžet rychleji a dál. Čím větší nároky, tím lépe, protože kdo by měl potěšení z dosažení malých a snadných cílů? Přesně tohle tolik miloval na gymnastice, proto se jí věnoval. Usmál se, protože si vybavil ruského akrobata, který zažehl jeho zájem, když mu řekl tím svým bohorovným způsobem, že to chce obětavost zvládnout i ten nejjednodušší cvik. Měl pravdu, trvalo to celé měsíce, ale mýlil se, jestli si myslel, že to Owen vzdá. Nikdy to nevzdal. Dokonce cvičil, i když byl na cestách, zřídkakdy vynechal den. Až do onoho osudného dne. Stýskalo se mu po tom. Ale hlavní, co postrádal, byla kontrola nad celým svým tělem. Byla to tenkrát hrozně náročná dřina, ale stála za to. Nakonec dosáhl toho, že jeho svaly, které se vzpíraly určitým pohybům, začaly spolupracovat. Panebože, jak mu to chybí! Jenom jednou jedinkrát se pokusil zeptat doktorů. Jen se na něj s údivem podívali a velmi ostře mu doporučili, aby se nikdy nepokoušel o nic tak náročného. Musí se smířit s faktem, že prostě některé věci už nikdy dělat nebude. Ale co když neměli pravdu? Místo toho, aby se soustředil na to, co nemůže, měl by se pokusit zjistit, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502371
MARGUERITE KAYEOVÁ
co vlastně může. Owen vstal a protáhl si ramena. Nemůže poručit své choré mysli a nočním můrám, ale může znovu získat vládu nad svým zmučeným tělem. To je velmi vábný nápad. Alespoň bude mít nějaký cíl. Ale nesmí hledět příliš daleko dopředu, těšit se ani čekat nemožné. Po malých krůčcích, jak sám doporučil Phoebe. Ačkoliv tak malinké by zase být neměly. Už má dost těch nudných cvičení, co mu předepsali doktoři. Potřebuje nějaké, které by ho bavily. Nemůže ani pomyslet na to, že by ve svém stavu šel cvičit do veřejné tělocvičny, ale mohl by si zbudovat malou tělocvičnu tady. K čertu s doktory a jejich režimem, zkusí to sám po svém. Shodil ze sebe župan, udělal si prostor uprostřed koberce a začal pomalu rozehřívat zanedbané a ztuhlé svaly. „Jsi si jistý, že tohle opravdu chceš?“ zeptala se ho Phoebe. „Jedeme se jen projet kočárem, nechystám se vylézt na Ben Nevis,“ opáčil Owen a vykročil ke vchodovým dveřím. „Ach, tys nechal natáhnout stříšku,“ řekla lehce zklamaně, měla dojem, že jim to zkazí výhled. Ale vzápětí si domyslela, proč to udělal. „Vynikající nápad,“ opravila se ihned. „Dal jsem ji natáhnout, protože by mohlo začít pršet, nikoliv proto, že bych se bál, aby mě někdo nepoznal,“ řekl Owen nedůtklivě. „Tak co? Půjdeme?“ „Ano, prosím.“ Předešla ho ve vchodových dveřích a sešla po pár schůdcích dolů do vlhkého říjnového povětří. Nebyla venku celých šest dní od chvíle, 100 Ukázka elektronické knihy