CAITLIN CREWSOVÁ
A pak tam napůl ležela, opřená o svažující se okraj vany a voda ji teple objímala, stejně jako předtím on. Myslela si, že si vleze k ní, ale on se na ni jen dlouze podíval pohledem, který nebyla schopná rozluštit, a nechal ji tam o samotě. A ona poslušně zůstala sedět, voda byla příliš příjemná. Dole pod okny hvězdy flirtovaly s mořem pod sebou, a ona se nedokázala přimět vylézt ven. Angelina si ani neuvědomila, že usnula, tady ve vaně, kde by mohla snadno sklouznout pod vodu a utopit se – na místě, kde smrt číhala na každém rohu. Ale ji najednou vylekalo, když ucítila, jak ji silné ruce zvedly nahoru a vytáhly z vany ven. Hned si uvědomila, že je to on, a uklidnila se. Bylo to jako ve snu, a když ji Benedetto zabalil do ručníku a začal ji sušit, ani nereagovala, jen se tomu poddala. Cítila, jak se jí kolem tváře vlní vlhkým horkem zkroucené vlasy, což se jí nikdy nelíbilo, ale teď s tím vůbec neměla sílu něco udělat. Zamrkala, když si všimla, že se nejspíš osprchoval, cítila z něj vůni nějakého mýdla. A měl na sobě jen nízko posazené kalhoty. Z nějakého důvodu jí to připadalo snad ještě důvěrnější než nahota. Angelina se poprvé v přítomnosti tohoto muže trochu styděla. Bylo to absurdní, po tom všem, co s ní dělal předtím v domě jejího otce. A po tom, co s ní dělal dnes večer. Už by měla být vůči němu imunní. Místo toho se cítila trapně, odhaleně, když ji utřel dosucha a zabalil ji do měkoučkého, lehoučkého županu. Pomyslela si, že by měl něco říct. To, jak se na ni díval, ji uvnitř trhalo na kousky, jeho temné oči byly naprosto nečitelné a ústa měl sevřená do střízlivé, vážné linky. Mlčel. Vedl ji ven z koupelny a v jeho pohybech byl náznak něčeho velmi podobného obřadnosti. Angelině se rozbušilo srdce. „Kam jdeme?“ zeptala se. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502368
HRAD V ITÁLII
A ve chvílích, jako byla tahle, kdy spolu kráčeli tak blízko, že být někdo jiný, mohli se držet za ruku, ho vnímala víc, než bylo rozumné. Jak je vysoký. Jak je krásný a dokonale mužský. Jak je temný a tajemný, i když toho má na sobě tak málo. A byla nucena připustit, že to, že vypadá tak nebezpečný, tak mocný, není jeho oblečením. Prostě to má v sobě. Pán Černého hradu. Postrach Evropy. Její manžel. Benedetto. „Nemyslela sis, doufám, že tím naše svatební noc končí.“ Na jeho přísné tváři se objevil slabý náznak úsměvu. „Máme toho ještě spoustu před sebou.“ A Angelinino srdce se rozbušilo ještě rychleji. Následovala ho chodbou do jednoho z nádherných pokojů a všimla si, že jeho dveře jsou pootevřené. Vlastně všechny dveře v hradu byly otevřené, když na to tak pomyslela, kromě těch jediných, jež jí ukázal na té chodbě. Dveří z dubového dřeva, vyztuženého železem. Tajné schodiště do zakázané věže. A ani sama nevěděla, proč se jí při pomyšlení na ně sevřelo srdce. „Teď žiješ tady?“ zeptala se. Benedetto pozvedl obočí, jako by chtěl říct „Jsme přece tady, ne?“ Téměř ta slova slyšela a cítila, jak se začervenala. Ale to ji nezastavilo. „Chtěla jsem říct, po celé té době, kterou jsi strávil v internátní škole. A ani tvoji rodiče tu mnoho času netrávili, jak jsem pochopila. Kdy ses sem nastěhoval zpátky?“ „Poté co zemřel můj dědeček,“ odpověděl tónem, který právě nevyzýval k dalším otázkám. „A tohle byly jeho pokoje?“ Ale odpověď už vlastně znala. Podívala se na portrét starého muže, visící na stěně. Svíral v ruce hůl s hadí hlavou a zíral ze své výšky imperátorským pohledem, stejným, jaký používal Benedetto. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502368
CAITLIN CREWSOVÁ
„Když jsem byl malý,“ začal Benedetto a hlas měl jen o maličko příjemnější než vysloveně ledový, „dědeček si mne zavolal každou neděli alespoň na hodinu, sem do salonu. Pokládal mi vážné otázky, týkající se mého studia, života, mých snů a plánů, a pak mi vysvětlil, proč je každý jeden z nich nesmyslný. Nebo proč potřebuje vylepšit.“ Zastavil se u jiných dveří a ustoupil, aby Angelina mohla projít. „Byl to děsivý, naježený starý muž plný předsudků, který by v jiných časech mohl být králem. Nikdy nebyl laskavý, když mohl být ostrý, nikdy se neusmál, když se mohl zamračit, a do dneška mi chybí.“ Angelinu tak polekalo, že by Benedetto mohl mít nějaké emoce, že cestou do pokoje zaškobrtla. A chvilku jí trvalo, než jí došlo, že je to ta soukromá jídelna, kterou už předtím viděla, protože teď vypadala jinak. Na stole svítily svíčky, ale zjevně to nebylo – jako u nich doma – kvůli obavám za účet za elektřinu, protože všude jinde se svítilo. Tady byly svíčky opravdu kvůli atmosféře. Stůl byl plný podnosů s jídlem. A ne ledajakým, pomyslela si, když přišla blíž. Byla to hotová hostina. Nablýskaný mahagonový stůl byl prostřený jen pro dva, ale jídla na něm bylo pro celou armádu. „To vypadá jako…“ Ale nemohla větu dokončit. „Vypadá to jako oslava, doufám,“ pronesl Benedetto upjatě. Odtáhl židli a ona pochopila, že je to pro ni, a v jeho obličeji spatřila náhle náznak něčeho, co vypadalo téměř jako obava. Mohla to snad být… nejistota? To bylo tak neočekávané, že jí na chvilku vynechalo srdce. „Odtáhl jsem tě ze svatební hostiny. Tak místo ní nabízím tohle.“ A Angelina najednou zjistila, že se svět kolem ní točí a je trochu rozmazaný. Posadila se na židli, kterou pro ni připravil, a trochu sebou škubla, jak se její hýždě 100 Ukázka elektronické knihy