HEIDI RICEOVÁ
Bezmyšlenkovitě bariéru přeskočil, chytil ji za zápěstí a stáhl, takže zůstala stát. Pokoušela se mu ale ruku vytrhnout. „Nech mne, Maxime… chci odejít.“ „Přestaň, Caro. Ublížíš si.“ Přitiskl ji na tělo. Potlačil její snahu uniknout z obklíčení náruče a zdi, u které ji uvěznil. Vdechl vůni divokých květů a ženy. Vůni, která ho přivedla k šílenství včera večer, když ji svlékal. Nedotýkal se jí víc, než bylo zcela nevyhnutelné. Nakonec se zklidnila. Slyšel tlumený vzlyk, jak si tiskl její čelo na hruď. Cítil se jako zvíře. Jako surovec. Jeho rovnováhu a klid zasáhl trhaný zvuk jejího dechu, bolestný pokus zadržovat slzy a beznaděj, která se za tím ukrývala. V hrudi se mu vzedmulo srdce a stáhlo se mu hrdlo. Nemohl ji ale nechat odejít, ne takhle. Ne teď, když ji našel. Kdyby ji nechal utéct, už by ji nikdy nemusel najít. Nedokázal by sám se sebou žít, kdyby věděl, že kdesi venku, přežívá z ničeho a vystavuje se nebezpečí. Hodlal ji chránit. Kdysi selhal v případě vlastní matky. U ní by selhat neměl. „Pššš, Caro,“ mumlal jí do vlasů. Zachvěla se. Zvuk jejího dechu byl přerušovaný, jak se pokoušela ovládat emoce. „Nikdy bych ti neublížil,“ pronesl tak jemně jak dokázal. „Máš mé slovo. Ale nemůžu tě nechat odejít, dokud nebudeš souhlasit, že si mne vezmeš.“ Potáhla, což otevřelo dusivý pocit v jeho hrdle. Uvažoval, kam se dostali. A jak by šlo napravit škody, které mezi nimi vznikly. Čekala jeho dítě. Dítě, které z ní vysávalo veškerou energii. Protože byla před pěti měsíci panna, převzal veškerou zodpovědnost. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502363
RÉVA Z BURGUND
Odhrnul jí z tváře vlhké vlasy. Pak vzal její obličej do dlaní a zdvihl oči ke svým. Tváře měla suché, ale viděl vlhkost v hlubokých tůních znavené modři. Slabiny mu zaplavilo horko. Obrnil se proti němu. Teď byl čas spíš tišit než se něčeho domáhat. V tom nebyl právě zkušený. Nesměl mezi nimi rozdmýchat vášeň, i když cítil pižmo jejího vzrušení a viděl v jejích očích touhu. Nechápala hloubku a sílu jejich fyzického spojení, protože nebyla zkušená. Jenže on ano. Lehce ji políbil na čelo a vnímal záchvěv její odezvy. Donutil se klesnout rukama a pustit ji z ochranné klece. Stála a pozorovala ho, celá nejistá a roztřesená. S úlevou přijal, že si místo útěku prostě ovinula ruce okolo pasu. Jako by se pokoušela zadržet emoce, které jí zaplavovaly tělo. Emoce, kterým pravděpodobně nerozuměla o nic víc než on. Poznával je, protože proudily i jeho trupem. „Sňatek by měl být časově omezený,“ prohlásil. Hlas měl drsný, jak se pokoušel spojit myšlenku s tahy, které vymyslel včera večer. Učinil podrobné, rozumné a praktické plány… které pak poslal k čertu bezmyšlenkovitým požadavkem. Vykulila oči, výraz stále omráčený a zmatený. Ještě trochu podléhala panice, ale nemluvila a nehýbala se. Donutil se pokračovat hlasem, který byl spíš vemlouvavý než požadující. Učinil další novou zkušenost. „Chci, aby se dítě narodilo s mým jménem. A mělo navždy mou ochranu.“ A chci, abys měla mé jméno a ochranu i ty. Polkl upřesňující dodatek. Pravda jím proudila, zatímco před ním stála prakticky nahá a strašně bezbranná. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502363
HEIDI RICEOVÁ
„Chci, abys žila v Burgundsku na mém château a měla tu nejlepší možnou prénatal péči. Už žádná práce, žádné hladovění, žádné vyčerpání. Já budu…“ Ztichl a přinutil se odolat nutkání něco diktovat. „Rád bych ti poskytl všechno, co budeš potřebovat, než donosíš dítě. Je to pro mne velmi důležité.“ Pozorovala ho. Napůl čekal, že ihned odmítne, protože byla strašně nezávislá. „Proč?“ promluvila tiše. „Proč si to přeju?“ zeptal se zmateně. Copak to není zjevné? „Nechci, aby ses vystavovala nebezpečí…,“ vydechl, ale nehodlal odhalit příliš. „Budeš sotva přežívat. Já mám přitom peníze, které potřebuješ.“ „Můj život není v ohrožení, Maxime,“ zjihl jí pohled, což ho ještě víc frustrovalo. „Proč si to myslíš?“ Svraštil obočí. Uvažoval, jestli je ta otázka nějaký chyták. Nevypadala ovšem potměšile. Tvářila se nevinně a nejistě, takže byl nucený otázku zodpovědět. Vyslovit očividné. „Těhotenství a porod jsou nebezpečné, Caro. Ženy mohou…“ Zarazil se a dýchal. Vzpomínky ho jako kyselina pálily na jazyku. „Ženy mohou být porodem oslabené, zvlášť bez pořádné péče. Neměli jsme mít styk bez ochrany.“ Nechal pohled klesnout k jejímu vzdutému břichu. Vina, kterou se pokoušel mírnit a utišit během večera, ho začínala přemáhat. „Čelíš teď nebezpečí kvůli mé bezstarostnosti. Je moje povinnost zajistit, abys měla dobrou péči, dokud se dítě nenarodí.“ Zvedl k ní oči. Byl připravený se dožadovat, škemrat, přemlouvat ji a dokonce vydírat, pokud to bude nutné. Cokoli proto, aby souhlasila s manželstvím. Zarazil se, šokovaný leskem slz v jejích očích. 100 Ukázka elektronické knihy