4
Rehabilitační ošetřování v klinické praxi ■ rigidita – zvýšené svalové napětí, které je zodpovědné za typické flekční držení těla, omezuje pohyb pacienta a způsobuje bolestivé stavy, nejčastěji v oblasti ramen a zad ■ hypokineze – pohybová chudost, výrazná zpomalenost a celková nechuť k pohybu jsou příčinou sporadické hybnosti pacienta; ta se mnohdy omezuje jen na zajištění základních životních potřeb ■ pohyby končetin – pacient pohyb nedotahuje a při opakování jeho rozsah stále zmenšuje; narušena je i jemná motorika, což pacienta limituje při běžných denních aktivitách, jako je zavazování tkaniček, zapínání knoflíků, manipulace s penězi, čištění zubů či umývání vlasů; tzv. mikrografií se projeví porucha písma; to je velmi drobné, nahuštěné a nečitelné ■ chůze – je kvůli krátkému kroku pomalá a šouravá, pacient je shrbený, strnulý, nezvedá dostatečně končetiny nad podložku a často zakopává; z hlediska pádu se stává vysoce rizikovým i z těchto důvodů: – propulze, retropulze: vychýlení těla až tendence k pádu při chůzi směrem dopředu/dozadu – freezing: zmrznutí, pacient se zasekne; lépe se pacienti pohybují v otevřeném prostoru; freezing může nastat v okamžiku, kdy se v okolí objeví nějaká změna (např. jiný typ podlahy, průchod dveřmi, hodně nábytku, stísněný prostor apod.) – festinace: pacient je nakloněn dopředu a rychle cupitá malými krůčky, dohání vlastní těžiště, hrozí pád – hezitace: představuje váhání při začátku pohybu, typické je třeba přešlapování před nakročením na schod, nebo pohupování před tím, než vstane; pacientovi může pomoci odpočítání začátku pohybu (začátek na tři – raz, dva, TŘI) a třeba se ještě plácne do stehna ■ mimika – ušetřeny nejsou ani svaly v oblasti obličeje a krku, což má vliv na mimiku a polykání; pacient má typický výraz, tzv. maskovitý obličej, ze kterého se jen těžko dají vyčíst emoce; na okolí tak může působit velmi odtažitě a uzavřeně, pocity však může mít zcela odlišné; mimické svaly se společně s jazykem a svaly krku podílejí na tvorbě řeči – ta je pro sníženou artikulaci drmolivá a nesrozumitelná; dalším projevem může být i zrychlení nebo zpomalení tempa řeči ■ hlas – kvůli slabému dechu má pacient také tichý hlas a řeč je monotónní, často afonická; okolí pacientovi mnohdy nerozumí, což může vyvolávat nedorozumění a konflikty ■ polykání – závažné mohou být i poruchy polykání, které mohou pacienta i ohrozit na životě; objevuje‑li se u nemocného časté zakuckávání až dávení při jídle a pití, je vhodné schopnost polykání otestovat ■ porucha automatických pohybů – souhyby: narušeny jsou také pohyby, které jsou doprovodné a pomocné v jiném pohybu a které člověk v plném zdraví vykonává automaticky; typickým příkladem je omezení souhybu HKK při chůzi; za normálního stavu pomáhají udržovat rovnováhu, nyní jsou drženy ve flekčním postavení strnule u těla a rovnovážnou funkci neplní; jiným příkladem je pokus o vstávání, kdy pracují DKK, ale pohyb není doprovázen správnými pomocnými souhyby trupu a HKK – obranné reflexy: pohyby, které člověka chrání (např. když na něj něco letí, rychle uhne nebo si zakryje obličej; pokud by padal, dá před sebe ruce aj.); nyní pacient tak rychlých reakcí není schopen (letící míč ho bouchne, při pádu ho ruce neochrání) 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501967
Specifika neurologického pacienta
4
■ koordinace a stabilita – v rámci poruchy koordinace mohou pohyby ztrácet plynulost a přesnost; pro pacienta je také náročné vykonávat dvě věci současně, protože na ně musí myslet (např. pokud se soustředí na pohyb, neodpoví na otázku); narušena je také stabilita stoje i chůze a opět se výrazně zvyšuje riziko pádu ■ nemotorické projevy – únavnost, vegetativní poruchy jako pocení, seborea, poruchy mikce a defekace, nesnášenlivost tepla či pocity stálého chladu ■ změny psychiky – nevybíravé až agresivní chování, negace, odmítavost, úzkost, neklid, deprese, nespavost, někdy halucinace a rozvoj demence
4.2.2 Cvičení u Parkinsonovy nemoci Tento podrobnější popis může pomoci hlavně ošetřovatelskému personálu v nemocnicích či pečovatelům v následné a domácí péči, kde je cvičení vyžadováno po sestrách i neformálních pečujících. Přestože je cvičení zařazeno u PN, jsou tyto prvky vhodné také u pacientů s demencemi. ■ Cvičení může být vedeno formou individuální i skupinovou. U skupiny je podmínkou zhruba stejný klinický obraz. ■ Cvičení jsou rytmická s využitím hudby, tleskání či počítání. Nutné je nacvičovat souhyby, pohyby střídavé, cílené i obranné. ■ Pacienti s PN jsou jedni z mála neurologických pacientů, kteří cvičí také pohyby švihové. Samotný pohyb je rychle provedený, ale pozor na vysoké tempo celého cvičení. Pacienti se rychle unaví. ■ Vhodná cvičení jsou házení, bouchání a boxování do balonu, driblování, tleskání, dupání, kopání aj., vše za podpory stimulačního slovního doprovodu. ■ Důležitou součástí jsou také cvičení korekční, která napravují špatné držení těla. Toto cvičení je dobré začínat protažením prsních a šíjových svalů, event. i lehkou mechanickou stimulací (klidně i žínkou) a protažením hrudníku přes velký míč. Jednotlivé prvky mají převážně extenční charakter, posilují extenzory a protahují flexorové skupiny. ■ Nedílnou součástí cvičební jednotky je nácvik vertikalizace. Postupně se pacient učí samostatný sed, stoj a chůzi. Pacienti s PN mají výjimku ve stereotypu sedání z lehu. Mnoho z nich sedá tzv. kolébkou, kdy přitáhnou pokrčené DKK, pak s nimi švihnou dolů, a zpevněný trup tak posadí. V rámci chůze trénují krokové variace (do boku, pozpátku, vysoká kolena) nebo taneční prvky a stále je jim připomínáno prodloužení kroku. U madla mohou trénovat i na labilních plochách. Chůzi v pokročilejším stadiu trénují spíše s chodítkem, stereotyp chůze s berlemi nejsou schopni často pochopit. Výborným pomocníkem je hlasité počítání raz–dva, raz– dva nebo předříkávání pravá–levá, pravá–levá. ■ Velmi důležité je cvičení mimiky a řeči, a to před zrcadlem, aby měl pacient kontrolu. Toto cvičení může být i zábavné, protože se provádí formou grimasování. Pohyb mimických svalů by měl být v co největších exkurzích – zvednout obočí, vyvalit oči a pak je hodně stisknout; našpulit rty a pak vycenit zuby; nafouknout tváře a vtáhnout je mezi zuby; přefukovat z jedné tváře do druhé; otevřít ústa dokořán, vypláznout jazyk, hýbat s ním atd. Trénuje se také hlasitá řeč, výrazná artikulace, výkřiky a zpívání. ■ Na procvičení písma se používají rozcvičovací listy. Dobrým rozvolňovacím cvikem ruky a zápěstí je posouvání a kroužení tužkou zapíchnutou do balonku. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501967
4
Rehabilitační ošetřování v klinické praxi ■ Jednotlivé sestavy cviků by se měly obměňovat, měly by být zábavné, podněcující a měly by využívat pestré cvičební pomůcky (velké a malé míče, overbally, molitanové míčky, tyče, gumy, labilní plochy aj.). ■ Cvičení má převážně kondiční charakter, ale u pokročilých stavů je nezbytné i cvičení s dopomocí a někdy i prvky pasivní. ■ Žádoucí je také psychická aktivizace – pouštění televizoru a rádia, čtení novin či knihy, telefonování, návštěvy, vycházky a nakupování, ale nejdůležitější je každodenní konverzace. Mohou to být i jednoduchá témata, dotazy, hry, ale také zadávání úkolů a jejich kontrola.
4.2.3 Jak ještě pomoci ■
■
■ ■ ■ ■
■
Třes může pacienta sociálně izolovat. Existují však určité triky, které pomáhají třes zamaskovat či snížit (např. zastrčením ruky do kapsy či za opasek nebo zvýšením svalové aktivity zatlačením třesoucí se končetinou proti tvrdému povrchu, popř. manipulací s těžšími předměty – těžší hrneček, příbor apod.). Aby došlo ke zpomalení navyšující se svalové ztuhlosti, je nutné pacienty vést ke cvičení a zapojit je do každodenních činností. Na tom se může podílet i ošetřující personál během doby hospitalizace, např. při doprovodu na vyšetření pobídnout pacienta ke švihovým pohybům HKK při chůzi, modifikovat chůzi (pochodovat jako voják, dělat kroky přes určitý počet kachliček apod.) nebo vytvořit krátký cvičební rituál při chystání jídla (předávání láhve na pití z ruky do ruky, pochodování na místě atd.). V případě, že byl prokázán problém s polykáním, pacient by neměl zůstávat u jídla sám, protože hrozí aspirace potravy či tekutin. Pro zlepšení mimiky může pečovatel pacientovi doporučit masáže obličeje. Ty může pacient provádět i sám, v ideálním případě před zrcadlem a před cvičením. Svými prsty jemně přejíždí po mimických svalech od středu do stran. Při péči je důležité naplánovat činnosti s ohledem na příjem léků. Účinek léků nastoupí v rozmezí 20–40 min, což je období, kdy se pacient cítí nejlépe, a je sem tedy vhodné zařadit náročnější denní činnosti, jako je např. hygiena. Je nezbytně důležité dát pacientovi pro vykonání požadovaného úkolu prostor a nespěchat na něj. Pacient potřebuje na splnění úkolu více času a je vhodné, aby to ošetřující respektoval a nechal úkol pacienta vykonat samostatně, pokud je to v jeho silách. Řadu užitečných rad a typů je možné najít v následujících odkazech: https:// parkinson‑help.cz/, http://www.spolecnost‑parkinson.cz/, https://www.parkinsonnet.com/, https://www.parkinson.org/
4.3
Roztroušená skleróza Mgr. Michaela Sládečková
Roztroušená skleróza (RS) je onemocnění objevující se nejčastěji mezi 20.–40. rokem života, s častějším výskytem u žen. Jde o autoimunitní onemocnění napadající centrální nervový systém, při kterém imunitní systém nemocného jedince nedokáže správně rozpoznat vlastní antigeny a vyvolává proti nim obrannou zánětlivou reakci. Příčina 98
Ukázka elektronické knihy