Velká Čepice zařve: „Damy a panové! Tady! Fšichni přijít! Schnell!“ Hromady hadrů rozházené po louce se liknavě narovnávají. Šustí to, lamentuje to, má to pytlíky pod očima a potřebuje to kapku oholit. „Lós, Mensch! Lós!“ A celé to stádo je už jakžtakž vzhůru, shluklo se před Velkou čepicí. Po loučce se potuluje nějaký vojcl, na všech čtyřech očichává živý plot. Pak přiklusá, zabrzdí těsně před Velkou Čepicí, zasalutuje, sklapne podpatky a zůstane stát v pozoru, ztuhlý tak, jak to oni umějí. Něco vyštěkne. Velká Čepice svraští obočí, vztekle něco třikrát nebo čtyřikrát zařve. Ten druhý znovu zasalutuje a sklapne podpatky a postaví se vedle, se samopalem v ruce. Velká Čepice nás osloví. „Damy, panové, fčera véčer byli ve vás francéziše soldáten. Dneska ráno už ne. Kde jsou, hm? Wo denn, bitte? Gdé, prosim vás? Hm?“ Očima přelétá po vyděšeném shromáždění. Je doopravdy naštvaný. A vybuchne. „Oni pryč! Tam jsou! Kde utekli? Weg gelaufen! Daleko utekli! Oni válečný zajatci. Vy vidět utíkali. Pomahat utéct. Vy šéjdiři! Já vas postřílet!“ V tom okamžiku mu něco uctivě řekne jiná kšiltovka. On vyrazí „Ach!“, popuzeně i vztekle zároveň, a pak mávne rukou, jakože tak jo, dobrá, koneckonců mně je to fuk. Lidé na sebe hledí, celí nesví. „On řekl, že nás postřílí!“ povídá jedna dáma. Rozpláče se. Její manžel ji k sobě přitiskne, poplácá ji po rameni. „No tak, Suzanne, no tak!“ První začínají odcházet. Předkládají papíry jednomu lampasákovi, který si prohlíží hlavně chlapy, zvlášť když jim je od dvaceti do padesáti, a pak houkne „Lós!“ a zhnuseně mávne
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501851
rukou. Všichni projdou, kromě jednoho velkého šibalského zrzavého truhlíka udělaného jak býk, v rozedraných pracovních modrácích, které jsou mu krátké a jež očividně šlohnul na nějakém strašákovi. Silné paže mu vyčuhují z rukávů napnutých k prasknutí. Ostatní ho tady nejspíš zapomněli nebo je to takový ten venkovský nemluva, co se na vojně neskamarádí. Naloží ho do jednoho náklaďáku. Chvíli se rozmýšlím, jestli si odskočit až do Nevers a Forges, odsud to je nedaleko, jenže ne, tolik pro rodinu zas nejsem, od deseti let, co umřel děda, jsem viděl tety, strýce a bratrance jen jednou – při svém prvním přijímání. Celá čelist mě svinsky bolí, jsem opuchlý, mám horečku a vůbec se necítím na poslouchání očekávaných litanií o bídné době, ach jo, tohleto jsme tak eště potřebovali, to tak, to sme teda v háji, co s náma teďka bude, už tak jsme v takový bídě, že máme sotva co do huby, a teďka budem muset ještě živit ty pruský trhany? A co si na nich pak asi vezmem, no? Sežerou mám slepice i vejce, a pak kachnu a prase, potom krávu i s teletem, a nakonec nás sežerou i s chlupama! Ach jo, hochu můj, hlavně že sme si platili takový daně a poplatky, abysme si živili všechny ty vojenský šašky, panenko Maria! Po prvním výstřelu zdrhli takovým fofrem, že jsme ani neměli čas je uvidět. Viděli sme tak akorát jejich zadky s košilema, co jim z nich vyčuhovaly, jako zadky králíků, co upalujou se svýma bílýma vocáskama! Vy Pařížani z toho vyjdete vždycky dobře, ale co my, tady, propána, my je budem mít na krku! A Prusové jedí za tři prasata! Bída bude vždycky pro Morvangiau! Ach jo, co jsem komu udělala… Objížďce přes Forchambault není moc nakloněný ani kámoš. Podle toho, co slyšíme zprava zleva, jsou Němci v Bordeaux, a dokonce až na hranicích se Španělskem. No dobrá.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501851
Tak nám nezbývá než se prostě vrátit. S ocasem mezi nohama. Silnice už není tak ucpaná, jako když jsme jeli tam, když všechny ty bambuly popoháněl děsný strach z Blonďaté bestie. Teď už zůstávají doma, ve své Pikardii, ve své Belgii, protože když už jsou Skopčáci všude, tak alespoň doma je doma. Trochu se stydí, že podlehli panice, vypadají, že si říkají, co to tady dělají, v jakém stavu najdou dům, krám, zvířata. Vyčítají si, že z toho dělali takovou vědu. Němci, to není zase koneckonců taková hrůza. Jsou pěkně zdvořilí, pěkně korektní, na to nemůžete nic namítnout, je potřeba se na to podívat zpříma, vlastenec, no prosím, ale ne šovinista, propáníčka. Ne jako ti lumpové francouzští uprchlíci. Jsem si jistá, že v almaře nenajdeme jediný povlečení, uvidíš, povídám ti! Popelínové povlečení, co nám nechala máma vyšívat extra k naší svatbě! Ještě štěstí, že jsem trvala na tom, že si s sebou vezmeme rodinné stříbro! Kdybych tě poslouchala, tak jsme odjeli v pyžamu! Postupují po krátkých etapách, piknikují v ústraní, potutelně, se svými zásobami. Někteří najdou své milované auto tam, kde ho opustili, a tak se rozhodnou tábořit vedle něj, benzin určitě zase bude, je to otázka pár dní, Němci to všechno zase rychle zorganizují, oni mají pro organizaci smysl, to jim nikdo nevezme, a vůbec, je to ostatně v jejich zájmu, aby zase všechno co nejrychleji fungovalo normálně. Němci nás v těch svých legračních malých autech vytlačují a plnými hrstmi si nabírají do helmy třešně. Někdy přijde nějaký osamocený vítěz k rodině a řekne napůl prosebně a napůl výhrůžně: „Koňak!“ Anebo se z nějakého úkolu vrací nějaká jednotka za zvuku rytmického skřípání okovaných holínek na dláždění. Krátké vyštěknutí – všechny ksichty ztuhnou, ze všech hrdel vyrazí naráz na tři doby, přesně
100 Ukázka elektronické knihy