levný pobyt na horách bez rodičů určitě stojí. „Domluveno. Měj se fajn a díky,“ rozloučila jsem se. „Ahoj a pozdravuj doma,“ ukončil hovor i Filip. Od té doby, co se odstěhoval, jsme na sebe neměli tolik času, ale bráška tím, že si navíc i sám vydělával, vždycky něco naplánoval a pozval nás s Radkou. Jednou na bowling, jindy do divadla nebo kina. A my si společně užili příjemně strávený čas ve třech. Milovala jsem tyhle chvíle. Na bráchu byl spoleh. Kdykoli jsem potřebovala, byl k dispozici s pomocí. Ať už šlo o odvoz autem nebo doučování němčiny do školy. Stačilo prostě vytočit na mobilu Filipovo číslo. Fungovali jsme jako sourozenci bezvadně. Pondělí ve škole naštěstí proběhlo v klidu. Učitelé nás po horách nechali jeden den rozkoukat bez testů a zkoušení. Ale od úterý si na nás zase smlsnou. Kupodivu nás nechal volně dýchat i Erik při těláku. Po rozcvičce a krátkém posilování jsme hrály s holkami ze třídy florbal. To mě velmi bavilo. Rozdělil nás do čtyř družstev po pěti a sám dělal rozhodčího. Vyšlo to akorát. Tři spolužačky chyběly. A my si tak střihly turnaj. Po velkém boji naše družstvo, já, Nikča, Lucka, Adriana a Adéla, vyhrálo. Od Pana Dokonalého jsme dostaly pochvalu a malou jedničku do klasifikace. Zase jsem se starala o třídnici, takže jsme s Erikem v tělocvikářském kabinetě na konci hodiny osaměli. Krásně se na mě usmál: „Neděláš závodně florbal?“ „Co?“ zakoktala jsem překvapeně. „Šlo ti to. Tak mě napadlo, zda to není náhodou ten tajný sport. Pokud připojím pravidelné posilování a střídající tepovku při hře, mohlo by to odpovídat tvému vyrýsování svalů,“ odhalil mi své myšlenkové pochody. Pobaveně jsem se zazubila: „Vedle jak ta jedle!“ „Sakra,“ zanadával Pan Dokonalý, když se již poněkolikáté netrefil. „Začínají mi docházet nápady a možné sporty.“ 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501831
„Třeba si ten můj sport jenom namlouváš,“ zkusila jsem ho svést úplně z cesty i jsem mu zase rovnou o samotě tykala. Zavrtěl nesouhlasně hlavou: „Ani náhodou! Něco děláš na profiúrovni! To mi nevymluvíš, Kačenko! Já na to časem stejně přijdu, neboj.“ Pokrčila jsem rameny: „Komu není rady, tomu není pomoci. Tak si dál lámej hlavu zbytečnostmi.“ „Já se nevzdávám a stojím si za svou pravdou. Poznám trénovaného sportovce. A to ty jsi. Ať mě balamutíš, jak chceš,“ nenechal se zmást. Neoblafla jsem ho, proto jsem radši z tenkého ledu změnila téma: „Co učení? Umíš to na zítřejší zkoušku?“ „Snad jo. Udělal jsem maximum. Nějak to dopadne,“ pokrčil odevzdaně rameny a víc se nad blížící zkouškou nestresoval. „Držím pěsti,“ povzbudivě jsem se na něj usmála a ukázala mu je. „Díky. Snad to klapne. Potřeboval bych to mít z krku,“ přál si a rychle přitom zapisoval do třídnice. „Hotovo,“ podal mi ji. Převzala jsem ji a s rozloučením opustila jeho kabinet. V úterý jsem schytala zkoušení z ekonomiky. Ale z míry mě to nevyvedlo a já s přehledem vyfasovala jedničku. Takže den dopadl parádně. Ve středu jsme psali ohlášený test z angličtiny s Veronikou Medřickou. Hůř než za dvě bych rozhodně mít neměla. Spíš to vidím opět za jedna. Předposlední hodinu jsme měli s třídním Michťou češtinu. V půlce hodiny mě oslovil: „Katko, prosím tě, skoč mi do kabinetu. Zapomněl jsem na stole vaše omluvné listy,“ zaúkoloval mě a podal mi klíče od kabinetu. Rychle jsem se zvedla ze svého místa a šla pro omluvňáky. Do zámku dveří jsem zasunula klíč, abych odemkla, avšak zbytečně. Nebylo zamčeno. Takže jsem vzala za kliku a vešla dovnitř. K mému překvapení tam seděl na svém místě Erik se sluchátky v uších a před ním nějaké školní výkazy, které vyplňoval. Již moji přítomnost zaznamenal. Dveře při 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501831
otevírání trochu zavrzaly. Vyndal si z uší sluchátka a pozdravil mě: „To jsou k nám hosti. Ahoj, Kačí.“ „Ahoj, promiň, že ruším. Michťa mě poslal pro zapomenuté omluvňáky,“ vysvětlovala jsem, proč jsem v kabinetě, a rovnou si brala omluvné listy ze stolu třídního. Neodolala jsem a využila chvíle s Erikem mezi čtyřma očima: „Co zkouška?“ Spokojeně se zazubil: „Mám ji. Sice za tři, ale na první pokus. Pěkně si nás grilovali. Test jsme s Dejvem dali s odřenýma ušima. A ústní rovněž nebyla zadarmo. Davidovi pak líp sedla vylosovaná otázka na ústní části a dostal za dvě. Hlavně že to oba máme.“ „Super,“ pochválila jsem ho a rovnou se i rozloučila. Musela jsem zpět do své hodiny češtiny, aby se ostatní, a hlavně Michťa, nedivili, kde jsem se tak dlouho zasekla. Třídní mě potom ještě požádal, abych omluvné listy podle jmen i rozdala spolužákům. A na konci hodiny nám zadal látku na test, který budeme psát v úterý. Vždycky to ohlašoval dostatečně předem a nechával nám čas na učení vždy přes víkend. Někdy pondělí, jindy úterý. Což mně i mým spolužákům naprosto vyhovovalo. Ve čtvrtek jsem se zapotila při testu z účetnictví. Zazmatkovala jsem a udělala zbytečnou chybu, která se mi táhla celým příkladem a já ji poté složitě a na poslední chvíli opravovala. Ale snad se mi to podařilo nakonec odevzdat správně. Uvidíme příště, až učitelka přinese testy opravené a oznámkované. V pátek ráno mě a mamku vyzvedával autem brácha Filip. Slíbil, že nás odveze. Mamka chvátala na školení a já měla cestu do školy tím stejným směrem, takže jsem se pohodlně svezla taky, abych nemusela pražskou MHD. První jsme vyhodili cestou mamku. Ze zadního místa jsem si poté přesedla k Filipovi dopředu. Zdrželi jsme se trochu v kolonách, takže přesně za deset minut osm brzdil na parkovišti u školy. Dovezl mě skoro ke vchodu, protože padal déšť se sněhem, tak abych na tu chvilku nemusela lovit deštník a nepromokla. 99 Ukázka elektronické knihy