rovský, který dosahuje aţ 30 metrů délky, také vynachází, ale na toho jsme se synem při mořském safari u Reykjaviku nenarazili. Lodi se připletli do cesty „jen“ dva 17metroví keporkaci. Zajel jsem také i do Cambrie koupit si pivo k večeři, kdyţ jsem „ušetřil“ tu vstupní dvacetidolarovku. V tom přímořském letovisku s westernovými štíty obchodů a restaurací mi jedna mladá prodavačka chtěla naúčtovat za jednodolarového Budweisera a tři rajčata skoro osm dolarů. Tomu jsem i se svou malou slovní zásobou učinil přítrţ a stáhl cenu na něco přes dva dolary. Holka s chabou znalostí počtů se červenala a s rozpaky mi vloţila plechovku do papírového pytlíku. To nebylo omluvné gesto, ale v prohibiční Americe se nesmí na ulici popíjet z „nahaté“ pivní piksly. Vrátil jsem se k Pacifiku a zaparkoval na jiném místě. Povečeřel jsem s rejdící veverkou kolem auta, popíjel tu Anhauser-Bush břečku a koukal na klesající zarudlý sluneční kotouč, jak se zvolna přibliţuje k daleké linii horizontu. V pobřeţních vlnách jsem zahlédl plavat něco podlouhlého a tmavého. Neţ jsem vytáhl dalekohled, myslel jsem si, ţe mám kliku vidět osamoceného kalifornského lachtana. K mému překvapení to byla ještě větší rarita: na zádech plující mořská vydra. A nebyla sama, po jejím boku se vynořila druhá!
Mořská vydra je pěkně velká, váţí aţ 40 kg a je čtyřikrát větší neţ vnitrozemské vydry ţijící u potoků a řek. Nebylo divu, ţe jsem ji bez dalekohledu zaměnil za lachtana, který je pochopitelně ještě mnohem větší. Za přibliţujícími skly jsem měl ten pár vyder před sebou jako na dlani, vypadalo to, ţe je to samice s odrostlým mládětem. Tahle zvířata mají podivuhodný ţivot v oceánském prostředí: úder vlny 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501645
následuje jeden za druhým, a vydry z polohy vleţe na zádech se obrátí, proskočí zpěněný hřeben, aby opět na zádech s packami u tlamy se vezly znovu na zvedající se prosvětlené vodní mase. Koţešina mořské vydry patří k nejkrásnějším na světě. Je hedvábně černá, lesklá, obdivuhodně měkká a hustá. To se jí málem stalo osudné, protoţe začaly závody v jejím vybíjení. Odstartoval to ruský generál Bering, který v polovině 18. století připlul ze Sibiře k severnímu pobřeţí Tichého oceánu a při své druhé cestě se vrátil s tisícem kůţí vydry mořské. Nastala mezinárodní jatka jako u dalších mořských savců a ptáků – evropské objevitelské výboje jsou dějinami hrůzy a kořistnictví. Mořská vydra byla rozšířena od Aljašky aţ po Mexický záliv v počtu několika milionů. U pobřeţí Aljašky se zachovalo větší mnoţství zvířat, ale dále na jihu se povaţovala uţ za vyhubenou. V roce 1938 byla naštěstí objevena skupina 94 zvířat právě ve zdejší Monterey Bay. Zavedená přísná ochrana jim umoţnila se rozmnoţit a díky tomu si mohu dneska vykoukat oči na té skotačící dvojici. Mořské vydry v podstatě proţijí celý ţivot na hladině oceánu. Ţiví se měkkyši a korýši, za kterými se potápějí na mořské dno u pobřeţí. Mají překvapivý způsob, jak se zbavují jejich skořápek, krunýřů a ulit. Leţí na vodě a roztříští je o kámen, který si přidrţují na prsou. Spí ukotvené na zádech v ostrůvcích plovoucích mořských řas, k nimţ samice přivazují i svá mláďata, kdyţ se potápějí za potravou. Řasy jim poskytují ochranu jako vlnolamy a úkryt před kosatkami. Čemu ale mořské vydry neumí čelit, jsou mastné olejové skvrny na hladině, které i v malém mnoţství jim slepí jejich jemný koţich. Je to pro ně fatální, protoţe koţešina je jejich jedinou obranou proti studené vodě. Oproti ostatním mořským savcům nemá vydra tukovou izolační vrstvu. Pak u pobřeţí Aljašky havaruje tanker Exxon Valdez s ropou jako 23. března 1989 a nastane moderní masakr nejen pro mořské vydry. My lidé jsme skutečně rakovina planety Země! Vousaté čenichy se vzdalovaly v měděných odlescích od zapadajícího slunce, aţ ve vlnách zmizely. Z té pozorovatelské hodiny s mořskými vydrami jsem byl mimořádně unešený. Kdyţ k tomu přidám ranní kondory, mám pocit, jako kdybych proţil slavnostní chvíli na Praţském hradě při obdrţení řádu Bílého lva. Ale to nebylo ještě dneska všechno! Blíţil se sklonek dne, bylo nutné pomýšlet na to, kde sloţím hlavu. Od nepřetrţitého umění vln se mi nechtělo, nicméně cedule na par99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501645
kovišti oznamovala, ţe zdrţovat se zde je povoleno do 20 hodin. Na potvrzení této skutečnosti projíţděl okolo policejní vůz, a tak nezbylo neţ se od Tichého oceánu pakovat. Zajel jsem k tomu piknikovému parku, ale tam ještě mejdan pod zelení platanů neskončil. Projíţděl jsem ulicí kolem rozsvícených bungalovů, stojících na terénní hraně nad Pacifikem, nikde se však nedalo zaparkovat bez rizika, ţe obyvatelé přivolají houkajícího šerifa. Vzpomněl jsem si na odbočku před křiţovatkou ke Cambrii. Vjel jsem na komunikaci, kde nebyla ţádná obytná zástavba. Pouliční lampy osvěcovaly akorát nějaké výrobní prostory s nízkou budovou skladiště. Na konci ulice stál ještě jeden barák, vedle parkoval autobus místní dopravy v úpravě sanfranciské tramvaje. Na pravé straně rostly křoviny a za nimi se objevilo travnaté prostranství, které bylo jako stvořené se na něm s Pontiacem usalašit. Byl to perfektní úkryt, kam nebylo z ulice vidět. Kdyţ jsem jel tou ulicí, viděl jsem, jak podél drátěného oplocení skladiště běţí parohatý jelenec ušatý. Seděl jsem ještě na řidičském místě v ztichlém voze a kontroloval situaci, jestli to mám tady schovaný za křovinami opravdu zapíchnout. Místo vypadalo skutečně ideálně, nejen pro mě, ale i pro lupiče. Nejsem však ţádná bábovka, jiné místo, kde přečkat noc, těţko uţ za tmy naleznu. Ta svítící okna v domech, která se vypínají nad temným svahem, můţu případně zburcovat tlačítkem klaxonu. Z bezpečnostních úvah mě vyrušilo zaregistrování pohybu v místech stojícího autobusu. Do kuţelu světla pod uliční lampou vběhl největší psanec Ameriky: kojot prérijní. Napřed jsem myslel, ţe je to liška, ale ta nedosahuje takového vzrůstu. Do vlka to zvíře mělo také daleko, ale ti se ve Spojených státech prakticky nevyskytují. Akorát v Yelowstonu, kam byli pokusně nasazeni z kanadské Alberty pro zredukování počtu jelenů wapiti. Počítám, ţe pokus dopadne tak, ţe jak se trochu rozmnoţí a začnou rozšiřovat teritorium, dojde k jejich likvidaci pod tlakem dobytkářů. Yelowstoneští bizoni, pokud opustí hranice národního parku, jsou odstřeleni, protoţe mají údajně přenášet infekční nemoci na jejich stáda. Na toho fešáka, který se mi zničehonic představil, jsem pochopitelně koukal jako zhypnotizovaný. Pískově zbarvené šelmě psovité s nastraţenými ušima a huňatým ocasem něco v ulici nesedělo a obrátila se nazpátek do tmy. Za chvíli se kojot znovu objevil pod lampou a přecupital k pletivové bráně skladiště. Na okamţik vyčkal, pak se pod bránou protáhl a zmizel s konečnou platností. Trochu jsem 100
Ukázka elektronické knihy