Louis Ginzberg | LEGENDY ŽIDŮ
127 a Konen 26. Co se týká alegorického výkladu této legendy viz Zohar I, 18b, 223a (dole), a také III, 217a, 240b. 143 VR 13, 3; PRE 11. Co se týká behemota jako potravy pro spravedlivé, viz poznámky 127 a 139. Ohledně předsudků navštěvovat divadlo viz též Avoda zara 10b, kde se podobně jako u Tertuliána (De spectaculis 4 na základě Žalmu 1, 1) hovoří o tom, že spravedliví nechodí ani na divadelní a cirkusová představení.
Leviatan, ziz a behemot nejsou jedinými netvory; existuje množství dalších úžasných oblud, například re’em. Je to zvíře obrovské, vyskytující se v jediném páru, jen jeden samec a samice. Kdyby jich bylo víc, svět by se jim stěží ubránil. K aktu kopulace mezi oběma dochází každých sedmdesát let, neboť Bůh zařídil, aby samec a samice re’ema obývali opačné konce země, a tak jeden žije na východě, druhý na západě. Samotný akt kopulace končí samcovou smrtí – samice ho pokouše a samec zraněním podlehne. Samice zůstává březí nejméně dvanáct let a na konci tohoto dlouhého období rodí dvojčata, samečka a samičku. Rok před porodem ztrácí samice schopnost pohybu. Již tehdy zemřela by hlady, nebýt slin, jež hojně vytékají jí z tlamy a jež zavlažují a zúrodňují půdu v její bezprostřední blízkosti. Země proto vydává dostatek potravy, aby se samice udržela naživu. Po celý rok může se jen převalovat ze strany na stranu, až jí nakonec pukne břicho a dvojčata spatří světlo světa. Jejich narození je signálem pro odchod matky z tohoto světa. Samice uvolní prostor nové generaci, jíž je souzeno opakovat život generace předchozí. Ihned po narození se jedno z dvojčat odebere na východ a druhé na západ, aby obě setkala se až po sedmdesáti letech, rozmnožila se a uhynula.144 Jeden cestovatel, který kdysi spatřil re’ema, uvedl, že vysoký je čtyři parasangy, s hlavou dlouhou půldruhého parasangu.145 Jeho rohy měří sto loktů a na výšku jsou ještě podstatně delší.146 Citováno z midrašického rukopisu Midbar kedemot (aut. Chajim Josef David ben Azulaj) þq, č. 12 a Agadat Agadot 39. Podobné tvrzení najdeme v MHG I, 95–96, kde se hovoří o jistém hadovi příbuzném tomu, jenž svedl Evu; viz též Rašiho komentář k Izajáš 30, 6 a Hérodotovy Dějiny III, 109. 145 Bava batra 73b, ale také 74b, kde je citován názor, podle něhož netvoři <ynynt (Genesis 1, 21) jsou amyd ylzrwa – velmi pravděpodobně zvířata reprezentující určitý druh re’ema. 146 Tehilim 22, 195, kde citováno je pojetí, podle něhož míra zhruba sta loktů představuje obvod; viz také zde IV, 4: 2. Ohledně děsivého druhu tygra viz Chulin 59b; tato pasáž byla autorem článku „Leviatan a behemot“ („Leviathan and Behemoth“, Jewish Encyclopedia VIII, 39) mylně pochopena. 144
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501582
Stvoření světa
Jedním z nejpozoruhodnějších tvorů je „horský muž“, adnej ha-sade, či krátce adan.147 Tvarem přesně odpovídá lidské bytosti, jenže upoután jest k zemi pupeční šňůrou, na níž závisí jeho život. Pokud se šňůra přetrhne, adnej ha-sade uhyne. Toto zvíře udržuje se při životě konzumací toho, co poskytuje okolní půda, ale jen do vzdálenosti vymezené délkou pupeční šňůry. Do okruhu šňůry se žádný jiný tvor neodváží přiblížit, neboť adnej ha-sade uchvátí a rozdrtí všechno, co má na dosah. Aby bylo možné bezpečně jej zabít, nesmí se k němu člověk přiblížit, nýbrž musí na dálku přetnout šipkou pupeční šňůru. Adnej ha-sade pak s chroptěním a sténáním vypustí duši.148 Tento druh známý je jako adnej [sade], či přesněji idnej; jednotné číslo je adan; viz též následující pozn. 148 Tnchm (úvod) 125; viz také komentář rabiho Šimona ze Sensu ke Kil’ajim 8, 5 a Ma’asehbuch 201; Magen avot 35b a 68a (ženy rostoucí na stromech); Eškól 24b; viz také odkazy na nežidovské autory, jako Mas’údí, Ibn Tufajl a Pseudo-Kallisthenés, jež podává Moritz Steinschneider v díle Zur pseudepigraphischen Literatur insbesondere der geheimen Wissenschaften des Mittelalters aus hebraischen und arabischen Quellen 25 a Hebräische Uebersetzungen 12, 360. V souvislosti s rostlinným mužem viz také pozn. 150. V Kil’ajim 8, 5 se hovoří o adnej ha-sade hd?h ynda (což je množné číslo od výrazu adan /da, který se v přesně psaných rukopisech velmi často vyskytuje místo adam <da), v Tlmd jerušalmi 31c uváděném aramejsky jako ?n rb arwfd – „horský muž“ (hd? se objevuje i v Bibli, a to ve smyslu „hora“). Nepochybně tedy jde o jistý druh lidoopa. V Tlmd jerušalmi se nicméně dodává, že tento druh je zranitelný jen v oblasti pupku, což pozdější autoři interpretovali jako popis rostlinného muže, upevněného k zemi prostřednictvím pupeční šňůry; viz také Fink: Monatsschrift LI, 173–182; rabi Natan, tamtéž, 501; viz také Ginzberg in Schwarz-Festschrift 327–333, kde se autor zevrubně zabývá významem výrazu hd?h ynda, který Raši ve svém komentáři ke knize Jób ztotožňuje s vlkodlakem (domnívá se, že se na něj odkazuje ve verši Jób 5, 23). 147
Vypráví se, že do oblasti, kde se tento tvor vyskytuje, kdysi zabloudil jistý cestovatel. Svého hostitele přistihl dohadovat se s manželkou, jak nového hosta uctít. Vzhledem k tomu, že zaslechl jej mluvit o „servírování našeho muže“, pojal podezření, že zabloudil mezi kanibaly. Vzal tudíž nohy na ramena a prchal od hostitele, který marně snažil se jej zadržet. Později se vysvětlilo, že hostitel jej nehodlal poctít lidským masem, nýbrž masem zvláštního zvířete, nazývaného „muž“.149 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501582
Louis Ginzberg | LEGENDY ŽIDŮ 149
Tnchm (úvod) 125.
Když uvážíme, že „horský muž“ ukotven je pupeční šňůrou k zemi stejným způsobem, jakým je berneška bělolící upoutána zobákem ke stromu, je obtížné určit, zda jde o zvíře, jež je nutné před konzumací porazit, nebo o rostlinu, u níž žádná rituální ceremonie není před konzumací nutná.150 Tato úvaha se objevuje již ve spise Responsa rabiho Meira z Rothenburku (lvovské vydání, č. 160) a šířila se literárními kanály zejména prostřednictvím francouzsko-německých učenců 12. a 13. století, kteří často diskutovali o „legálním postavení“ bernešky bělolící. Tak se s legendou seznamovali učenci dalších zemí, ale v lidovém povědomí nijak nezakotvila. Křesťanští autoři tehdy diskutovali o tom, zda přípustné je tyto ptáky pojídat v době půstu (začínajícího popeleční středou). Gerald z Walesu (Geraldus Cambiensis, 1154–1189) byl rozhořčen ochotou lidí pojídat tohoto ptáka během půstu, ale zdá se, že mu to nebylo nic platné, neboť Šimeon ben Sema Duran ve svém Magen avot (Štít otců) 35b potvrzuje, že se Francouzi během půstu i nadále, již dvě století po Geraldově rozhořčení, „požitkářsky oddávají“ konzumaci bernešky; viz Oppenheim: Monatsschrift XVIII, 88–93; Güdemann, Moritz: Geschichte des Erziehungswesens und der Cultur der abendländischen Juden während des Mittelalters und der neueren Zeit II, 117, 213 a III, 129; Steinschneider, Moritz: Hebräische Bibliographie V, 116–117; Steinschneider, Moritz in: R. Gosche: Archiv für Literaturgeschichte III, 8; Ha-Goren IV, 99; Jewish Encyclopedia, rejstříkové heslo „Barnacle-goose“. [K této Ginzbergově poznámce můžeme doplnit vysvětlení, proč je berneška zmiňovaná pro (svou údajnou) podobnost s tvorem adnej ha-sade. Zhruba od 12. do sklonku 18. století se věřilo, že se tento pták vyvíjí přirostlý zobákem ke stromům na pobřeží (v judaismu nebylo košer jíst ptáky „rostoucí za zobák ze stromu“); zmiňovaný Gerald z Walesu, arcijáhen z Breconu, kronikář, dějepisec a kartograf, tvrdil, že viděl tyto ptáky viset za zobák z dřevěných klád, zatímco jiný odborník, londýnský botanik John Gerard (1545–1612) uvedl, že je viděl, jak klubou se z mušlí; ohledně křesťanského půstu lze dodat, že v irském hrabství Kerry mohli místní katolíci jíst bernešku až do poměrně nedávné doby v pátek, neboť ji řadili mezi „ryby“; za podivuhodný relikt těchto pověr považovat lze nápadnou podobnost mezi současným anglickým vědeckým pojmenováním bernešky bělolící (barnacle goose) a vědeckým výrazem pro přisedlé svijonožce z řádu Pedunculata (goose barnacle)]. 150
Mezi ptáky nejúžasnějším tvorem je ovšem fénix. Když Eva rozdala ovoce ze stromu poznání každému zvířeti, fénix byl jediným ptákem, 102 Ukázka elektronické knihy