98
va l e ry
e s p e r i a n
•
t u ta n c h a m o n
12 Théby, 1352 př.n.l., Osmnáctá dynastie
A
j rychle zmizel v uličkách města. Snažil se vyhýbat polednímu slunci, pohyboval se ve stínu domů, kráčel rychle, s očima přivřenýma, aby je chránil před oslnivým slunečním svitem. Ústa a nos si zakrýval lemem pláště. Bránil se tak před prachem a silnými pachy, ale především před očima zvědavců, kteří by určitě hledali důvod, který zavedl královského vezíra do chudinské čtvrti. Zastavil se a utřel si z čela pot. Vedro bylo sžírající a vzduch suchý jako písek na poušti. Stále myslel na Tutanchamonova slova, na jeho rozhodnutí vyslat výpravu k severní hranici království. Musí hned upozornit chetitského špeha a co nejdříve ho informovat o nebezpečí. Náhle k němu přistoupil nějaký muž. „Tvůj plášť je starý,“ zašeptal. Vytrhl Aje z myšlenek, a ten sebou škubl. „Dej mi pokoj,“ vybuchl otráveně. „Je úplně omšelý,“ trval na svém muž a chytil ho za paži. „Mohu ti ukázat nový a hebký, pojď se mnou.“ „Spěchám a nemám v úmyslu si nic kupovat,“ odvětil Aj a snažil se vymanit ze sevření. „Proč si v takovém horku zahaluješ tvář?“ zeptal se muž a stále ho pevně držel. Aj znervózněl. „Nech mě jít, nebo zavolám policii.“ Muž se dal do smíchu. „Policie nemá nejmenší chuť zavítat do těchto končin. Měl bys to vědět.“ „Ale pro mě by přišli za chvíli,“ vyklouzlo Ajovi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501550
99
va l e ry
e s p e r i a n
•
t u ta n c h a m o n
Muž ukročil před něj a zúžil oči, jako by ho chtěl zkoumat. „Kdo jsi?“ zeptal se a změnil tón hlasu. Aj polkl, ale neodpověděl. „Pracuješ ve faraonově paláci?“ dotíral neznámý. „Myslím, že tě znám.“ „Mýlíš se!“ zavrčel Aj, vyškubl se a spěchal pryč. „Hej!“ zavolal na něj muž ve snaze ho dostihnout. Aj vběhl do boční uličky. Ohlédl se, aby se ujistil, že ho neznámý nesleduje, a namířil si to na sever, směrem k tržnici. Ponořil se do spleti uliček a držel se stranou od halasného davu, od řemeslníků a venkovanů, od hospodyní a křičících dětí, od vůně koření a zápachu pocházejícího ze zbytků ryb, od kněží, obchodníků a prostitutek. Ti všichni tvořili dav stále zabraný do práce, díky němuž se Théby staly nejživějším a nejdůležitějším městem Egypta. Zabočil do průchodu, v němž se nacházely krčmy a nevěstince, a dorazil do lokálu, kde už byl očekáván. Uvnitř ho naráz přepadl zápach piva a zvratků. Zadržel dech. Stále si ještě nezvykl na to, že se pohybuje uprostřed takové nuzoty, ačkoliv to nebylo poprvé, co přišel do téhle krčmy za Chetitou. Rozhlédl se, rychlým a pozorným zrakem pátral v šeru a snažil se, aby se jeho pohled nepotkal s pohledy dívek, jež bloumaly po lokále a nabízely svá těla. Jedna dívka se na něj usmála, ale nevšímal si jí, i když ho tvar jejích očí upoutal, protože mu připomněl jednu z posledních služek, s níž se oddával potěšení. Kousek dál spatřil v polostínu dva muže, co do sebe šťouchali a postrkovali se. Oba je poznal a se sklopeným zrakem, aby se nesetkal s pohledem nikoho jiného, k nim přistoupil. Chytil za paži mladšího, zatímco jeho protivník odešel s nadávkami pryč. Aj k sobě mladíka přitáhl a zašeptal mu do ucha: „Mladý Hazo, tvůj otec by nebyl rád, kdyby se dozvěděl, že navštěvuješ tahle místa.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501550
100
va l e ry
e s p e r i a n
•
t u ta n c h a m o n
Chlapec zavrávoral a úkosem na něj pohlédl. „Aji?“ zamumlal a bylo z něj cítit kyselé pivo. „Co tu děláš?“ „Pleteš si mě s někým jiným,“ opáčil vezír a drsně se na něj zadíval. Haza si nerozhodně olízl rty, pak na tváři vyloudil úšklebek podobný úsměvu a se zastřeným zrakem přikývl. Něco zakoktal a vrávoravě se vzdálil. Aj ho sledoval pohledem, dokud neviděl, že se mladík svalil na rohož, kde odpočívaly dvě prostitutky. Uklidnil se v domnění, že mladý a hloupý Haza velmi rychle zapomene, že ho potkal v mizerném nevěstinci. Znovu se zahleděl do přítmí, až spatřil toho, koho hledal. Chetitský špeh ho s úsměvem pozoroval. „Vítej, vezíre,“ zamumlal. „Mlč!“ zavrčel Aj s obavou, že by je někdo mohl slyšet. „Máš strach?“ ušklíbl se muž a přistoupil blíž. Jakmile Aj ucítil jeho pach, znechuceně stiskl rty a zvedl lem pláště, aby si zakryl nos; potom Chetitu uchopil a zacloumal s ním. „Pojďme stranou,“ rozkázal a zamířil k lavici, z níž právě vstal muž s mladou dívkou. Ajův pohled se několikrát střetl se vzrušeným pohledem muže, který táhl prostitutku za paži, jako by se bál, že mu mladá kořist uteče. „O nás se nikdo nestará, neboj se,“ poznamenal Chetita. „Čím větší povyk uděláme, tím budeme nenápadnější.“ Sedl si naproti Ajovi a opřel lokty o stůl. „Možná máš pravdu,“ řekl Aj, když si uvědomil, že si jich nikdo nevšímá. Také to znamenalo, že by ho Chetita mohl kdykoliv podříznout a nikdo by mu nepřišel na pomoc. „Vysvětli mi,“ prohodil Chetita, „proč dvořan tvého postavení ztrácí čas tím, že se stará o rozmazleného synka z urozené rodiny?“ „Peníze panstva vždy přijdou vhod,“ odvětil Aj. Chetita se ušklíbl. „Buď klidný, vezíre. Pokud bude příležitost, postarám se já o to, abych toho kluka naučil, o čem je život.“ Aj se pokaždé bál, že ho špeh napadne a okrade ho, asi proto,
Ukázka elektronické knihy