Intelektuál ve dvacátém století
Marx pro mě byl vždy a především pozorovatel politického dění a sociální reality. Vyjděme od některých dřívějších politických marxistů, od teoretiků a straníků z přelomu 19. a 20. století. Tito lidé četli Marxe, četli se navzájem a současně chovali autentickou naději, že se pomocí revoluce, generální stávky, anebo dokonce (i když to bylo v dané době kontroverzní) voleb dostanou k moci. Byla to doba Druhé internacionály, působící v letech 1889–1917, tedy přibližně od Marxovy smrti (v roce 1883) po Leninovu revoluci. Intelektuálně tito lidé často patřili k establishmentu: měli univerzitní vzdělání a používali dobový filozofický slovník. Obecně vzato, projevovali značnou politickou sebedůvěru – čímž nemyslím jen elementární pocit, že čas hraje pro ně, ale i přesvědčení, že rozumějí tomu, jak se věci mají, struktuře reality. Navíc byli plní hněvu a dokázali jej srozumitelně vyjádřit – čímž se liší například od současných intelektuálů, kteří jsou buď rozhněvaní, anebo se dokážou srozumitelně vyjádřit, ale skoro nikdy obojí. Je to jedna zvláštní politická generace a jeden zvláštní profil politických stran. V Londýně vzniká Sociálnědemokratická federace pod vedením Henryho Hyndmana, v Německu prožívají sociální demokraté rozmach pod vedením Wilhelma Liebknechta, Augusta Bebela, Karla Kautského a Eduarda Bernsteina, ve francouzské sociální demokracii získává navrch Jean Jaurès – nemluvě o Itálii, Nizozemsku, Belgii, Polsku a samozřejmě Rusku. Odkud všichni přišli? Toto byla první generace, která se skutečně odpoutala od náboženství. Když se vrátíte o generaci zpět, ocitnete se uprostřed sporů o Darwina, debat ohledně křesťanského socialismu a diskusí o obrodě náboženství v doznívajícím romantismu. Řada těchto lidí líčí, že zrod jejich politické a myšlenkové existence byl obestřen třpytným jasem toho, co by Nietzsche nazval smrtí Boha. Nejde jen o to, že to nejsou věřící, ale o to, že už pro ně otázka víry není nejdůležitějším problémem. Ať už to jsou emancipovaní židé, antiklerikální francouzští katolíci, nebo nepraktikující sociálnědemokratičtí protestanti ze severní Evropy, pro všechny platí, že se oprostili 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501423
3. Socialismus v rodině: politický marxista
od staršího, čistě morálního slovníku kritiky společenských křivd. Myslím, že nijak jinak nemůžete vysvětlit obsesivní materialismus Georgije Plechanova a ostatních Rusů nebo Jaurèse a francouzské levice, jestliže celou skupinu vrstevníků nezačnete vnímat jako generaci, která se s ohromnou energií snažila uvažovat o společnosti jako o okruhu sekulárních problémů. Pokud měla jejich politika transcendentální dimenzi, ta nespočívala ve smyslu, ale v účelu společnosti – a to je jemný, ale zásadní posun. Jasně ho uvidíme, když učiníme krátkou odbočku k anglickému liberalismu. Odštěpení liberálů od víry samozřejmě začalo v osvícenství, kdy se víra jakožto pevná složka rámce pro úvahy o účelech lidské existence prostě vypaří. Pak ale nastane druhá fáze, v Anglii (i ve Francii) velmi důležitá, totiž kolaps reálné náboženské víry ve třetí čtvrtině 19. století. Noví liberálové, narození do tohoto prostředí, pochopili, že žijí ve světě bez víry, světě bez základu – a tak se pro ten svět pokusili najít základ v nových filozofických způsobech myšlení. Jedné stránky tohoto procesu se dotýká Nietzsche, když píše, že lidé pro morální čin potřebují realistické důvody, a přitom je nemohou obdržet, protože se nedokážou shodnout, jaké důvody by to měly být. Nemají po smrti Boha pro tyto důvody žádnou oporu – a zároveň bez nich nemají žádný důvod k činu. Keynes tak v knize Moje názorová východiska popisuje své mladické nadšení pro cambridgeského filozofa G. E. Moora. Kdyby se Nietzsche narodil v Anglii, mluvil by jako Moore: není Boha, veškeré etické záležitosti se vyznačují radikální absencí nutnosti, přesto však musíme přijít s pravidly, jež nutno dodržovat, i když to budou pravidla jen pro etiku. Tato elita tedy hovoří sama mezi sebou nejprve o pravidlech vlastního chování a pak o důvodech, které pro jejich dodržování může předložit okolnímu světu. V Anglii to vedlo ke vzniku selektivní adaptace utilitární etiky ve stylu J. S. Milla: nás povedou kantovské etické imperativy, zbytek lidstva si pro jejich dodržování vystačí s utilitárními důvody, jež budou naším darem pro svět. A takto vyhlíží i marxismus Druhé internacionály: je to soubor reflexivně proklamovaných novokantovských pravidel a norem týkajících se toho, co je odsouzeníhodné a co být 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501423
Intelektuál ve dvacátém století
nemá, ovšem obestřený vědeckou aurou, která umožňuje nám samotným i zbytku světa objasnit, jak se k těmto pravidlům dostaneme s pevnou vírou, že dějiny stojí na naší straně. Přísně vzato, nelze z Marxovy analýzy kapitalismu vyextrahovat žádný důvod, proč by socialismus měl nastat v mravním slova smyslu. Lenin to pochopil: uvědomil si, že takzvaná socialistická etika je jen pozůstatkem náboženské autority a její náhražkou. Dnes samozřejmě z projektu sociální demokracie zbývá především tato etika, ale v období Druhé internacionály představovala pro onen solidní historický realismus, s nímž byl socialismus spjat, hrozbu. Marxismus byl výjimečně atraktivní nejenom pro onu první generaci vzdělaných intelektuálních kritiků, ale až do šedesátých let. Snadno zapomínáme, že marxismus podává neuvěřitelně přesvědčivý výklad fungování historie a příčin tohoto fungování: každému předkládá uklidňující příslib, jak se zde naučit, že historie stojí na naší straně a pokrok leží směrem, jímž se ubíráme. Tímto rysem se marxismus ve všech svých variantách lišil od ostatních radikálních plodů doby. Anarchisté neměli žádnou skutečnou teorii, jak systém funguje, reformisté nedokázali popsat, jak proběhne radikální transformace, a liberálové nedokázali vyložit, proč by měl člověk na daný stav věcí pohlížet s hněvem. V této úvaze o náboženství máte zcela jistě pravdu. Zajímalo by mě, zda byste souhlasil, že tento faktor působí dvěma odlišnými a protichůdnými směry. Jedním je sekulární etika, tedy kantovská renesance sklonku 19. století v německy mluvících zemích jako náhražka náboženství, jejíž nejdokonalejší výraz v rámci Druhé internacionály podali vídeňští austromarxisté z období let 1890–1910. Italský marxista Antonio Gramsci pronikavě odhadl, že tato etika potřebuje institucionální ukotvení, a odtud jeho myšlenka hegemonie: intelektuálové strany musí vědomě zreprodukovat církevní hierarchii, a takto institucionálně ukotvit sociální reprodukci etiky. Ale vedle toho tu je též eschatologie, představa finální spásy, návratu člověka k vlastní přirozenosti, všechny ty neuvěřitelně silně motivující 100
Ukázka elektronické knihy