když mě pozoroval, oči mu svítily a lícní kosti mu tančily pod hrubou, neoholenou kůží na tvářích. Nenáviděla jsem ty pocity, které ve mně pořád vzbuzoval. „Kde je teď? Myslím malá.“ „Nechala jsem ji spát. Ženské se o ni postarají, kdyby se vzbudila.“ „To je od nich hezký.“ „Dělají to pro ni, ne pro mě. Jinak to nejde.“ Mohla jsem mu toho povědět víc, třeba že každičkou noc, kdy jsem se po práci tady nebo kolem hospod v Shandonu vrátila domů, jsem si připadala, jako kdyby se ve mně uhnízdili démoni. Ale bála jsem se cokoli dalšího říct. Čekala jsem spíš útok nebo výpad než polibek. Přitiskl mi rty na tvář a já bych při tom pocitu nejraději vykřikla a tloukla ho a kopala za to utrpení, které mi způsobil, jenže mé tělo mělo svou vlastní vůli a chtělo víc. Nenáviděla jsem ho, ale protože jsem byla vyhladovělá po laskavosti, náklonnosti nebo třeba jen kratičkém okamžiku něhy, prahla jsem po jeho dotecích. A to mě děsilo víc než co jiného. Z hospody vyšla pod lampu další dvojice mužů s rukama v kapsách. Holky, které odešly s kumpány Michaela Egana, byly zkušené, a tak jim to nikdy dlouho netrvalo a tihle dva to zřejmě věděli a nevadilo jim počkat. Byla jsem ráda, že mám záminku odvrátit hlavu, a když jsem se na ně dívala, Michael Egan mě znovu začal líbat, nejdřív na krk, pak na tvář a postupně se propracovával k mým ústům. Ale to už měl v ruce lem mé sukně, a když jsem na vnitřní straně stehen
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501407
ucítila jeho prsty a dlaň, ztuhla jsem. Bývala bych moc ráda vzdorovala, ale jeho dotek ve mně probudil nějakou starou slabost a já cítila, jak se mi nohy samy od sebe na pár centimetrů roztahují, přesně jako když si mě vzal poprvé. Jenže pak cosi řekl, pár vzdychavých slov, a já neodpověděla a on ruku odtáhl a poodstoupil, tak prudce, až jsem si byla jistá, že buď uteče, nebo mě začne tlouct. On místo toho sáhl do kapsy a vytáhl všechny peníze, co v ní měl. Vzhledem k tomu, co se ze mě stalo, bylo pošetilé váhat, ale já si přesto peníze hned nevzala, takže si znovu odkašlal a řekl mi, že to je pro mě, není to moc, ale snad to prý pomůže. Mince byly z jeho kapsy vyhřáté, a když mi je vtlačil do dlaně a sevřel mi ruku v pěst, hlavou mi prolétlo, co si za ně asi tak chce koupit, ale on se vzápětí obrátil, vykročil zpátky k městu a já ho brzy ztratila z očí. Několik minut jsem zůstala stát na místě, neschopná se pohnout, a v dlani jsem přitom pořád svírala peníze. Jeden z mužů pod lampou se na mě podíval, šťouchl do toho druhého a ten se mě rozesmátým hlasem zeptal, jestli jsem sama. Neodpověděla jsem, a tak znejistěli a já jsem si uvědomila, že i když jsou oblečení a chovají se jako dávno dospělí muži, ve skutečnosti nejsou o nic starší než já. Ale než některý z nich posbíral odvahu se ke mně přiblížit, z nedaleké uličky vyšly jiné holky, a když viděly snadný kšeft, pronikavými hlasy spustily proud přisprostlých řečí, takže mladíci se za chvíli zase smáli. Chtělo se mi zvracet. Klekla jsem si na jedno koleno a žaludek se mi stáhl, ale protože jsem celý den nic nejedla, vyšly ze mě jen žaludeční šťávy. Z dávení nasucho
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501407
mi vyhrkly slzy z očí, takže se všechno kolem rozpilo k nepoznání a já najednou vůbec nevěděla, kde jsem, krom toho, že klečím na zemi. Dělala jsem, co jsem mohla, abych na Michaela Egana zapomněla. Modlila jsem se, abych na něj přestala myslet, nejdřív k Ježíši Kristu a Panně Marii a pak v zoufalství k dávným bohům, o kterých staří lidé na Clear Islandu mluvili vždycky, když se blížila bouře nebo nebraly ryby. Ale nedalo se zapomenout na to, že i když je město veliké, v žádném okamžiku nás nedělí víc než jedna míle. Pravděpodobnost, že na sebe zase někdy narazíme, byla veliká, i když jsem odmítala uvěřit, že by se to někdy mohlo stát. Jakmile nevolnost polevila, s pomocí zdí a zábradlí jsem se nějak dostala zpátky domů, ani jsem se nezdržovala svlékáním, natáhla jsem se vedle Mamie a zavřela oči. Okamžitě jsem ho měla zase plnou hlavu a bylo to, jako bychom se naposledy viděli včera. Vztek a bolest starých ran po chvíli ustoupily jiným vzpomínkám, jak se spolu smějeme na zahradě paní McKechnieové, tiše, aby nás někdo neslyšel, a jak se nechávám vést za ruku, jak se mi líbí jeho silný stisk, když mě v neděli navečer doprovázel alejí domů. A taky jiné, ještě důvěrnější chvíle. Jak silně a sebejistě si mě bral v kůlně nebo na louce, jak se na mě díval, jak mu divoce, zvířecky svítily oči, když jsem vykřikla vzrušením, jež ve mně probouzel, a i když bych si moc přála, aby byl mrtvý, celá jsem hořela vzrušením, že je zase součástí mého života, a bylo mi jedno, jestli je ženatý, nebo ne, hlavně že se mnou ještě neskončil, že máme ještě něco před sebou, že přijdou další
100 Ukázka elektronické knihy