„Hele, podle tebe s tim Carlitova cesta fakt nemá nic společnýho?“ zeptal se Kikirikí, který chtěl tuhle otázku položit už nějakou dobu. „Podle mýho je v tom kurva nevinně,“ prohlásil okamžitě Méďa Ted a bylo jasné, že i on měl odpověď v duchu už dlouho nachystanou. „Podle Whitea za nim někdo je, buď rione Sanità s Ohňojedem, nebo lidi ze Secondigliana, anebo ty z Quartieri Spagnoli. Zkrátka se schyluje k válce.“ „Podle mě to má na triku dětská paranza.“ „A podle mýho se nechal Carlitova cesta podplatit. Shrábnul prachy a prásknul, kdy nebude nikdo na hlídce.“ „Ale to by se na něj hned přišlo. Nemůže bejt tak blbej. A pak, dyby mu zaplatili v hotovosti, neseděl by teďka ve Villaricce. Nepřidal se k dětský paranze. Akorát je to vůl. Já znám Carlitovu cestu celou věčnost. Ten je jenom podělanej strachy, že si Macek myslí, že to byl von.“ Vrátili se k autu. White s Divousem usnuli s hlavami opřenými o okýnka a vzhledem k tomu, že to tam vypadalo jako ve čtvrti duchů, Méďa Ted a Kikirikí se svezli na zadní sedadlo. Probudilo je pípání couvajícího popelářského vozu. White bez jediného slova nastartoval a začali zase hlídkovat. V porovnání s předešlým večerem ulice ožila, ponejvíc ji zaplnili penzisté, kteří mířili s taškami na kolečkách do samoobsluhy. Po Costagliolových ale ani vidu, ani slechu. „Kde do prdele sou!“ vybuchl White. Začínala mu docházet trpělivost a skutečnost, že jim došel crack, mu na náladě nepřidávala. Zajížděl autem k chodcům a sledoval je z těsné blízkosti, dokud dotyční, vyděšeni rozšířenými zornicemi na té jeho nezdravé pleti, neprchli do bočních uliček. Divous naléhal, aby se vrátili do Forcel ly, už na sebe upoutali moc velkou pozornost, ale White ho vůbec neposlouchal. Sledoval zrovna pohledem dvě paní, i ty se vracely z Conadu. Obě ženy se taky dívaly na Whitea, a když se přiblížily k domovním vratům, ta mladší tou druhou zlehka zacloumala, 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501406
aby si pospíšila. Whiteovi jejich nejistota stačila. Zabrzdil a otevřel dvířka: „Paní Costagliolová? Paní Costagliolová?“ Ty dvě se neohlédly a přidaly do kroku, mladá starou ženu skoro vlekla. „Paní Costagliolová, neutíkejte! Musím po vás jen něco vzkázat vašemu synovi.“ Při té větě, skoro jako kdyby White zakřičel připravit ke startu, pozor, teď, ženy odhodily tašky s nákupem a daly se do běhu. Vletěly za vrata, která přibouchly za zády s kovovým cvaknutím, a zmizely v průjezdu, zatímco Vlasatci už je přelézali a hnali se za nimi. Dveře výtahu se zavřely Divousovi těsně před nosem, a tak se všichni pustili po schodišti, brali ho po třech schodech najednou. Mezitím jedna z žen vřískala do mobilu, ať otevřou dveře, že jsou tu ti z Forcelly, ať sebou hnou. White zůstal dole, připravený odehnat příliš zvědavé sousedy tím nejrozhodnějším tvrzením: „Nic se neděje. Rodinný spory.“ Z Vlasatců vyběhl na odpočívadlo v posledním patře jako první Kikirikí a uviděl mladší z žen mizet skoro skokem v bytě a zanechat tu starší na prahu. Kikirikí ji popadl za hedvábný šátek a zatáhl, odhalil tak učesanou a kompaktní hřívu, po níž skočil a vší silou ji sevřel. A znovu zatáhl, až ten příčesek urval a osvobodil vodopád dlouhatánských šedých vlasů. „Maronna. Co to je? Stará Locika?“ podivil se Kikirikí. Babička Carlitovy cesty byla vždycky krásná žena a svůj úspěch u mužů přisuzovala kadeřím, které zamlada nosila dlouhé až po pás. Jak stárla, vytrvale odmítala dát se ostříhat, třebaže jí stále tvrdili, že u starých žen jsou dlouhé vlasy znamením koketerie. A tak je nosila stažené, schované: bylo to její tajemství, přinejmenším do Kikirikího příchodu. Teď byla babička Carlitovy cesty rukojmím paranzy a křičela, ať ji pustí. Divous jí svíral ruce za zády, přikazoval jí, ať je zticha. Ale ona dál kvokala a dovolávala se všech svatých a Panenky Marie, aby se ti kluci z Forcelly propadli do pekel. Uprostřed toho růžence se dveře, ve kterých zmizela ta druhá žena, rozlítly: na prahu se objevil Carlitova cesta s glockem v ruce. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501406
Okamžitě ho namířil na Divouse, ale ten použil babičku jako lidský štít a Kikirikí na ni zamířil kalašnikovem. Babička Carlitovy cesty vřískala, ať střílí, ať je pošle ke Stvořiteli, že ona už žila dost dlouho, a vnuk se ten bordel pokoušel přehlušit a hulákal věty, které si opakoval už celé měsíce: „Nic jsem neudělal! Nemám s Rohypnolem a Prdelatou Maddalenou nic společnýho, přísahám na život svý mámy! Oddělali je bez mojí pomoci. Já sem se nezaprodal! Nezaprodal sem se.“ „Jo, my ti to můžeme i věřit, ale musíš to říct Mackovi!“ vyjasnil situaci Kikirikí. „Macek chce, abys mu to řek osobně. Musíš jít s náma, jinak se naštve na nás. Debile! Proč zdrháš? Takhle nás kvůli tobě zabijou všecky, poseroutko.“ Mezitím se za Carlitovou cestou objevila jeho máma, která ječela stejně jako babička a žádala o pomoc sousedy. Jediný, kdo mlčel, byl Mrňousek. Schoval se vzadu v bytě a chvílemi vykukoval, aby líp viděl. Méďa Ted je měl na mušce coltu, zatímco babička vřískala a snažila se osvobodit tím, že dupala na nohy Divousovi, který uhýbal jako mistr stepu. „Nic sem neproved! Pusť babičku, ty parchante!“ zařval Carlitova cesta. „Odhoď pistoli na zem a já ti bábu vrátim,“ řekl Kikirikí a zabořil hlaveň kalašnikova ženě do břicha. „A co dyž přesto vystřelíš?“ „Takže ty seš fakticky vůl, dybych chtěl, postřílel sem tebe, tvoji bábu, tvoji mámu i Mrňouska.“ Carlitova cesta stiskl rty, obrátil se na okamžik na matku, pak opatrně položil svého glocka na zem a kopnul do něj. Zbraň odjela doprostřed odpočívadla. Divous pustil babičku, která jakmile ucítila, že sevření povolilo, jako kobyla bez ohlávky se rozeběhla do bytu, i s dcerou a s vnukem, využili toho, že se všichni Vlasatci vrhli po pistoli. Bezpečnostní dveře se zabouchly tak prudce, až se otřásl rám. White se zdola zeptal, co to tam vyvádějí, proč jim to tak dlouho trvá, a Divous ho ujistil slovy „všecko v pohodě“ a pak vypálil 99 Ukázka elektronické knihy