připravené, ale my jsme ten pocit ohrožení zažívali, tehdy jsme reálně čekali, kdy do budovy vtrhnou Lidové milice, vojáci nebo policie, tehdy tedy Veřejná bezpečnost, a byly to nervy. Pamatuju si, jak jsem přijela domů sbalit si věci na to „táboření“ ve škole. Maminka, která zažila padesátá léta, měla velký strach, ale považovala to za správné a modlila se za nás. Takže režim se změnil, vy jste v roce 1990 absolvovala DAMU, ale pak jste se místo hraní rozhodla prozkoumat svět?
Hrozně ráda jsem četla dobrodružnou literaturu a byla jsem jí ovlivněná. Celým dětstvím mě provázel Karl May a podobně, výpravy za dobrodružstvím a za poznáním patřily k mému vnitřnímu světu. Takže když se po roce 1989 otevřely hranice, přišlo mi úplně samozřejmé, že se seberu, někam pojedu, něco se naučím, něco si vydělám, něco zažiju. Byla jsem tak nastavená. Sbalily jsme se tehdy se sestřenicí a vyrazily do Londýna. Teprve toto pro mě byly formativní roky, rozhodně víc než ty, které jsem strávila na DAMU. Byla jsem tam sama za sebe, učila jsem se jazyk, živila se jako au-pair nebo barmanka, pracovala jsem v hotelu. Tehdy na začátku devadesátých let Anglie ještě nebyla přesycená levnou pracovní silou, lidé ze střední a východní Evropy tam byli úplná novinka. Každý chtěl slyšet o životě ve východním bloku, o sametové revoluci, o Havlovi, opravdu je to zajímalo. A Britové věděli překvapivě hodně z naší historie i kultury, pamatovali si, jak u nich prožívali srpnovou invazi v roce 1968. Dnes už jezdíme na západ běžně, ale v tom roce 1990 to pro vás musel být úplně jiný svět.
98 znamení neznámého
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501319
Ano, ale já jsem byla na Brity trochu připravená, vedle Karla Maye byl v dětství mým oblíbeným autorem Gerald Durrell. Skrze něj jsem tu britskou mentalitu a humor nějak nasála už tady. Proto mě to táhlo právě do Anglie a ne třeba do Ameriky. A když jsem se mezi Brity ocitla, tak mi přišlo, že je vlastně už dobře znám. Byli féroví, přímočaří, neustále sami sebe v legraci shazovali, vládl tam po staletí ničím nepřerušený duch hrdosti a svobody. Od té doby se v jejich společnosti odehrál velký posun a dnes nevím, jestli bych tu „svou“ Anglii ještě poznala. Nějakou dobu jsem si dokonce myslela, že tam zůstanu, ale nepodařilo se mi to. Zůstat dlouhodobě v Británii bylo tehdy složitější, ještě jsme nebyli v Evropské unii, řešila se pracovní povolení a podobně. Asi jsem se musela vrátit do Česka, abych poznala svého muže, Angličana. Ale ještě k té mé dobrodružné povaze — vlastně můžu být ráda, že jsem ji přežila. Jednou jsme se třeba s kamarádkou rozhodly, že pojedeme z Londýna domů na Vánoce stopem. Vybaveny jsme byly jen švýcarským armádním nožem, pro jistotu. Vystřídaly jsme spoustu aut už v Anglii a v Doveru jsme nasedly k nějakým Turkům, navíc každá do jiného auta. Turci do náš pořád něco hučeli, pak nám začali ukazovat různé erotické časopisy, jestli se chytneme. Docela přituhovalo, ale ve Francii na benzince jsme jim naštěstí zdrhly. Jak jste se poznala se svým mužem?
Když jsem se někdy po polovině devadesátých let vrátila do Česka, uměla jsem perfektně anglicky. Tehdy to ještě byla hodně velká komparativní výhoda. Začala jsem se živit jako tlumočnice a překladatelka, chvíli jsem pracovala pro film, tehdy tu zahraniční produkce pořád něco natáčely, objevovaly panoramata Prahy. Bylo to profesně nesmírně pestré a euforické období. S manželem jsme se seznámili takto, přes 99 markéta crowe
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501319
práci, hledal tu někoho, kdo by mu tlumočil a zároveň ho učil česky. Byl ekonom, účetní, dřív pracoval pro různé zahraniční firmy a nadnárodní společnosti, v Česku pak na projektu určeném pro rozvoj malých a středních podniků. Byl to jeden z těch projektů financovaných ze zahraničí, které u nás měly pomoct nastartovat soukromý sektor a dát mu nějaký standardní rámec. Čím vás váš budoucí manžel zaujal?
Peter byl stará škola. Stará anglická škola. Nesmírně solidní, charakterní, velkorysý, mužný. A taky nesmírně vtipný a společenský — a měl styl. V době fialových a zelených sak to nebylo úplně běžné. Náš vztah byl nějakou dobu čistě pracovní, ale celkem brzo se z toho přirozeně vyvinul milostný vztah. Byl o dost starší než já, o jednadvacet let, letos by mu bylo pětasedmdesát. Byl ovšem nesmírně vitální, činný, mladý duchem. Věřím, že by takový byl i dnes. Mnozí třicátníci a čtyřicátníci vedle něj často vypadali jako nudní páprdové. Vždycky o sobě z legrace říkal, že je šedesátník, kterému táhne na patnáct. Nesnášel představu stárnutí. Častý příběh je, že se cizinec seznámí s Češkou a pak se s ní vrátí zpět domů. Jenom ty nejsilnější ženy dosáhnou toho, že tu muži zůstanou s nimi.
My jsme si postupně zkusili různé varianty. Když tady ten jeho první projekt skončil, vrátil se domů a já jsem za ním létala. Jenže on byl doma kousek od Manchesteru, tam se mi moc nelíbilo. V Anglii jsem měla známé spíš v Londýně. Bylo to vlastně hrozně zvláštní — po všech těch letech, kdy bych bývala udělala nemožné, jen abych mohla v Anglii zůstat, jsem si uvědomila, že chci rodinu založit v Čechách. 100 znamení neznámého
Ukázka elektronické knihy