prerušenie napätia. Duch človeka by sa zlomil, keby napätie sústredenosti nikdy nepovolilo.188 Eutrapelia je práve cnosťou tejto uvoľnenosti, nadľahčenia, hry a žartovania. Má potešiť človeka, má povoliť zovretie jeho snaženia, jeho diela. Podľa Tomáša pritom – podobne ako už spomenutá studiositas – vyrastá zo skromnosti: je ochotným prijatím vlastných možností a vlastnej stvorenej konečnosti, je protiváhou preťažovania sa prácou. No možno o nej uvažovať aj ako o novej ceste, ktorú otvára udalosť kresťanského oslobodenia, ako to urobil Karel Vrána v stati „Smysl pro humor“.189 Podľa Vránu cez Logos vtelený v Kristovi získal svet plnosť múdrosti a človek odstup od vážnosti ľudských diel a situácie, od ľudskej logiky a miery úspechu, od pozemského pachtenia a idolatrie pracovného výkonu, od bremena do seba ponoreného a uzavretého bytia. Zmysel pre humor je plodom múdrosti, ktorá sa nemúdremu človeku javí ako bláznovstvo, pretože prevracia naruby to, čo si váži pozemsky a materialisticky zmýšľajúca spoločnosť. „Křesťan se neklaní ani sobě, ani světu, ani přírodě, ani vědě, ani umění, ani státu, ani zákonům dějin. Protože svou vírou stojí nad světem, nad sebou i nad přírodou, obývá ono zázračné stanoviště, získává si patřičný odstup a může si dovolit nebrat příliš vážně moderní modly a molochy.“190 Uvoľnenosť je prejavom tohto odstupu od vážnosti svetských úsilí, je prejavom slobody k láske. Človek smie svoju existenciu i svet prežívať ako milosť, ako dar, za ktorý je vďačný, ako príležitosť na oslavu, tanec, spev, lebo vie, že bieda, utrpenie a zlo vo svete nie sú poslednou skutočnosťou. „Kdo má smysl pro humor, má odvahu žít v pravdě, bez iluzí a sebeklamů a zároveň milovat, přijímat život jako dar. Humorný člověk dovede zahlédnout komickou a směšnou stránku druhých. Nezraňuje, netýrá a nešpiní druhého; přistupuje k němu s jakousi jemnou shovívavostí. V jeho smíchu dlí něco smířlivého a smiřujícího. Nosí ve svém úsměvu a žertu úctu a trpělivost. Uznává právo na život pro vše, co je, i když je to nedokonalé a nemotorné. Toto právo slabých, klopýtajících a kulhajících kotví v oné úžasné a zázračné skutečnosti, že prostě jsou a že patří do oblasti
188) Srov. Tomáš Akvinský: Summa theologiae, II-II, q. 168, a. 2. 189) Srov. Karel Vrána: Experiment křesťanství. Praha: Zvon 1995, s. 190–229. 190) Ibid., s. 202.
( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501316
lidských věcí.“191 Cnosť humoru je tak podľa Vránu rečou lásky, radosti zo sveta a zo svojej existencie, vďačnosti za svoj život, nech je akokoľvek nedokonalý a nehotový. V akom vzťahu sú podľa Teba grécky logos a kresťanský Logos, filozofia a teológia výchovy?
191) Ibid., s. 214.
( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501316
Mosty přátelství
ZS: V souvislosti s novými počátky si připomínám slova Gregória Thaumatúrga (či počeštěně Řehoře Divotvůrce), jakými vzpomínal na působení Origenovo: „Přijal nás prvního dne, dne pro mne prvního … [j]eště jsme váhali, ... [o]dejít však od něho už jsme nebyli schopni.“192 Jsou taková setkání či události, které promění dosavadní cesty, „naruší“ řetězení. Po nich již vše je proměněno, nové, a nebude staré. Snažím-li se nahlédnout, co takové události spojuje, pak se mi, alespoň podle vlastní zkušenosti, ukazuje, že v takových událostech došlo k živému osobnímu setkání, k oslovení, k projevu živého nitra, třeba ne mnoha slovy, ale opravdově k projevu za sebe, jakoby bezprostředně (což striktně vzato nemůže být, pokud jsme v čase a tělesní). Taková setkání nelze naplánovat, připravit k uskutečnění. Takovým setkáním se lze otevřít, myslím však, že se jim lze i nějak uzavřít, strach z nového, strach z ohrožení dosavadního může zavírat dveře nitru, aby vnímalo oslovení. Jakési ohlušení třeba prací, shonem, starostmi, nemocemi, některými pocity, představami, jakési zahlušení může bránit nitru v dialogu, rozhovoru. S logem či Logem? Myslím, že zde a nyní s logem možná k Logu, možná skrze Logos. Zůstáváme ale zde, mezi druhy ve světě, z nichž mnozí neprožívají ani to nejobyčejnější přijetí, akceptaci. Nemohou-li však zakořenit, necítí-li se v bezpečí, neotevřou se dveře k dialogu, zůstanou jen dosavadní řetězce/řetězy. Platon nahlédl, že mnozí se nebudou chtít vymanit z oné hry, budou se bránit narušení zaběhlých pořádků, byť jsou sami svázáni. Byl teologem? Byl filosofem? Nemohl znát Ježíšův příběh, neznal žádného křesťana. 192) Martin C. Putna, Órigenés z Alexandrie. Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím nebo též Pokus o pohled do tváře. Praha: Torst 2001, s. 168–169.
( 100 ) Ukázka elektronické knihy