Viktor udiveně zamrkal a stiskl Elzarovi rameno. „Ne. Nikdy.“ „Nikdy je dlouhá doba.“ „Ne tak dlouhá jako zasedání rady.“ Řetězová lávka opět zarachotila a dopravila k nádrži dalšího kraikona. Kolos měl skoro úplně utržený hrudník a většinu pravé paže. Zbytek držela pohromadě soustava kovových tyčí — přibližná nápodoba dochovaného svalstva. „Co se stalo?“ Elzar pokrčil rameny. „Zhroutil se jeden úsek přístavní hráze a tohohle chudáka strhl s sebou. Už nikdy to nebude takový fešák jako dřív. Pověz mi, proč jsi přijal to nabídnuté místo ve státní radě?“ „Proč mi pokládáš otázky, na které znáš odpovědi? Protože jsem si myslel, že tím něco změním. Jenže rada se nemění. Republika se nemění.“ „A nejsi snad stejně špatný, když se skloníš před jejich rozhodnutím?“ „Ty opravdu chceš, abych je zabil.“ Elzar pohoršeně mlaskl. „Nebesa, to ne. Jen si představ ten svinčík. Nenapadlo tě ale, že jsi stejně staromilský jako tvůj otec?“ „Následující slova vol co nejpečlivěji,“ procedil Viktor. „To dělám vždycky. S otcem tě spojuje to, že oba v hloubi duše uvažujete o Jižsku jako o jiné zemi. Přes všechny vaše ambice — byť sebeušlechtilejší — v něm vidíte poraženého nepřítele, ne odcizeného příbuzného.“ Viktor se zhluboka nadechl a připomněl si, že Elzar se mu snaží pomoct. „To není pravda.“ „Co bys dělal, kdyby celá Trezie byla poražena a Chadářané stáli před branami?“ „Něco takového bych nikdy nedopustil.“ „Udělej to pro mě.“ Elzar rozpřáhl ruce, jako by rozvinoval panorama. „Z pohraničních krajů jsou mohylová pole. Přetékají krvavými zbytky našich vojsk. Nemáš vojáky, které bys mohl použít, a za zády máš město plné vyděšených občanů. Co uděláš?“ „Začnu vyjednávat. O kapitulaci výměnou za přežití.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501261
„Nabídka je zamítnuta.“ Elzar se pousmál. „Prý jsi jednou řekl něco neodpustitelného o císařově oblíbeném prasátku. Máš na výběr jen mezi vítězstvím a smrtí.“ „Tak zmobilizuju občany. Povolám je do obrany…“ Viktor se odmlčel. Do obrany. Že by to bylo tak prosté? „Rada by to nikdy nedovolila.“ „Potřebuješ armádu. Rada ti nesvěří svoji. Tak potřebuješ jinou.“ „Jen tak?“ „Jistěže ne. Nic smysluplného není nikdy snadné.“ „To by nedovolili,“ opakoval Viktor. „Až moc se bojí dalšího povstání.“ „Tak je musíš zbavit strachu, případně ho nahradit něčím jiným.“ Viktor se zamračil. „Jak?“ Elzar se ušklíbl. „To už je na tobě.“
• Kočár se skřípěním zastavil na štěrku. Křemenné lucerny vrhaly mihotavé stíny na klenutý vchod Svobodiny. Kamenný drak na kiradinovském erbu působil v přítmí neklidně a ostražitě. Okrasné stromy se za ním kývaly ve větru, pro toto roční období neobvyklém a přinášejícím z přístavu zvuky nevázaného opileckého hýření. Boháči si mohou obehnat své pozemky zdmi a pověřit své gardisty vyklizením okolních ulic, ale vítr si pořád vane tam, kam se mu zamane. „Určitě se toho chceš zúčastnit?“ ujistil se Viktor. Malachiáš si narovnal vázanku. „O tom už jsme mluvili. Budeš potřebovat moji podporu. Je to dobrý návrh. A oni mě nemají zrovna v lásce. Jestli se snažíš bránit mou pověst, tak se nenamáhej.“ Viktor přikývl. Nevěděl, co na to má říct. Neuměl snadno navazovat přátelství, a tak si o to víc vážil těch málo, která měl. Dělalo mu však potíže to vyjádřit. I před těmi, které znal odmalička. A tak místo toho sevřel kliku, vyšel do tmy a odkráčel po pěšině.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501261
Neudivilo ho, že na příjezdové cestě stojí další kočár, natřený načerno a se stylizovanou stříbrnou labutí vyvedenou na dveřích. Stejně předvídatelní byli i gardisté v zelených úborech, postávající ve stínu pod vchodovou klenbou. Ve městě tak lidnatém jako Trezie bylo k záruce soukromí zapotřebí víc než jen rozlehlý pozemek. Malachiáš dohnal Viktora na schodech, zadýchaný a s tvářemi ošlehanými větrem. „Tak vidíš, ještě bys mi nakonec utekl. Ne každý si to rázuje jako kraikon.“ Trhl za spletenou kůži táhla zvonku a promnul si holé ruce. Z přilehlého areálu se ozval zuřivý sborový štěkot. Dveře se nehlučně otevřely na naolejovaných veřejích a odhalily zavalitou postavu a ostře řezané rysy majordoma paní Kiradin. Na sobě měl prostý černý dlouhý kabát, jaké se nyní nosily mezi služebnictvem těch zámožnějších. Oděv v kombinaci s Markovou hladkou pleší a vážným vystupováním vytvářel dojem hrobníka přicházejícího ulehčit nově pozůstalým od ostatků. Malachiáš se narovnal. „Á, Marku. Pan Reveque a pan Akadra přicházejí za paní Kiradin.“ Markova tvář se při nepotřebném představování stáhla nelibostí. Ale etiketa je etiketa. „Jistě, můj pane. Prokážete mi tu čest a počkáte, než zjistím, zda se její jasnost dnes nevěnuje hostům?“ Samozřejmě že se jim věnovala, proč by jinak na příjezdové cestě stál druhý kočár? Ale jsou hosté a hosté. A věnovat se jim dá různě. „Jdeme ve věci státní rady,“ dodal Viktor. „Tím jsem si jist,“ opáčil Marek s nejmenší nutnou dávkou zdvořilosti. „Kdybyste však mohli počkat?“ Letmo se uklonil a vytratil se k přijímacímu salonku, kde se jeho kroky ztratily v hustém vlasu koberce. Na rozdíl od revequeovského sídla v Klášteříně, kde Viktor strávil většinu odpoledne, tu nebyla ani stopa po slámových panenkách nebo pestrobarevné výzdobě, tradičně spojované s oslavami Nanebevstoupení. Paní Kiradin je určitě považovala za mrhání penězi. „Je to s ním čím dál horší,“ pronesl na půl úst Malachiáš. „Ale každý tyran nad schody zřejmě musí mít svůj protějšek dole.“
100 Ukázka elektronické knihy