SUSAN STEPHENSOVÁ
čas, bude ji zbožňovat a poskytne jí bezpečný a útulný domov. Minulost naznačovala, že on by to nikdy nedokázal. Jakmile jeho sourozenci dospěli, odhodil poutací lano a stal se lodí bez kotvy. Smrt jeho rodičů všechno změnila. Život byl jako řeka nepřetržitě tekoucí dál. Tahle chata nebyla jeho domovem. Stacey měla pravdu. Byla to pouze jedna z mnoha nemovitostí, jež v nejrůznějších koutech světa vlastnil. Každá další akvizice byla atraktivnější než ty předchozí. A v každé z nich něco životně důležitého chybělo. Kdybych jen dokázal určit, co to je… koupil bych to, uzavřel své myšlenkové pochody Luc, zatímco scházel se schodů. Stacey se probudila nadmíru spokojená a okamžitě zaznamenala své příjemně rozbolavělé tělo. O chviličku déle jí trvalo, než si uvědomila, kde je. V Lukově pokoji! Když natáhla ruku, zjistila, že druhá strana Lukovy velké, široké postele je prázdná. Kam se poděl? „Luku?“ Ticho, jež všude kolem vládlo, jí napovídalo, že je sama. Vyklouzla z postele, popadla župan, oblékla si ho a přepásala. Přešla k oknu, a když viděla, že Luc je venku a odklízí sníh, vykřikla úlevou. Otočila se a zamířila do koupelny, kde si dopřála rychlou sprchu. Pak na sebe hodila jediné oblečení, které s sebou měla, a svraštila čelo. Do mysli se jí začalo vkrádat zneklidňující podezření. S vědomím, že se k tomu bude muset vrátit později, seběhla se schodů, nazula si sněhule, oblékla bundu, u botníku se chopila lopaty a vyšla ven, aby se připojila k Lukovi. „Dobré ráno.“ „Dobré…“ Letmo na ni pohlédl a pak znovu zarazil lopatu do sněhu. Cítila, jak jeho oči pod slunečními brýlemi – jež 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501247
VE SNĚŽNÉ PASTI
představovaly nezbytný doplněk, neboť slunce bylo nízko a jasně zářilo – planou. Jestli obloha zůstane i dál takhle modrá, to se teprve uvidí, nicméně zatím ale… „Zásah!“ Trefila ho sněhovou koulí přímo do hlavy. Jako podrážděný vlk zatřásl neposlušnou černou kšticí a potom opět zabořil lopatu do sněhu, jako by se nic nestalo. Zkusila to znovu… a pak ještě jednou… dokud se s řevem nenapřímil. „Nenaháníš mi strach, Luku Da Silvo,“ ujišťovala ho. „V tom případě je načase to změnit,“ prohlásil a během pár kroků se proměnil v nesnesitelného vzteklého chlápka, kterého znala z mládí. Shodil ji na zem, do obličeje jí nasypal plné hrsti sněhu a další jí vetřel do vlasů. „Jak se…“ „Opovažuješ?“ napověděl jí. „Dios, Stacey! Copak chceš, abych si tě vzal přímo tady ve sněhu?“ „Nevidím tu nikoho, kdo by ti v tom bránil…“ S chraplavým výkřikem odhodil rukavice. „Co mi to děláš?“ „A ty mně,“ zalapala po dechu, když vzájemně začali bojovat s oblečením. „Je to vůbec možné?“ V cestě jim stálo teplé podvlékací prádlo. „No ovšem,“ pronesl Luc, jakmile se osvobodil. Zvedl ji, a když mu ovinula nohy kolem pasu, prudce do ní vnikl. Bez předehry. Ta nebyla zapotřebí. Víc připravená na něj už být nemohla. „Rychleji! Silněji!“ Nemohla se ho nabažit. Jak jen bez tohohle… a bez Luka mohla žít? „Ještě,“ naléhala chraplavým hlasem, jakmile se první vlna rozkoše začala vytrácet. „Potřebuju víc…“ Luc se zasmál. „To i já,“ ujistil ji. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501247
SUSAN STEPHENSOVÁ
„Ano!“ zasyčela vítězoslavně, když vzápětí opět rozpohyboval boky. „Jsi dost silný?“ zeptala se o něco později. „Nebolí tě už ruce?“ „Vůbec jsem o tom nepřemýšlel. Byl jsem poněkud roztěkaný… a jako smyslů zbavený.“ „A teď?“ „A teď… teď tě chci mít ve sněhu.“ Pod zářivě modrou oblohou, obklopeni sněhovými kopečky, se znovu milovali. A když jí tentokrát Luc držel ruce nad hlavou a hleděli si vzájemně do očí, viděli v nich víc než jen horečnou vášeň. „Myslím, že bychom se radši měli dát do práce,“ poznamenal neochotně o nějakou dobu později Luc. „Asi ano,“ souhlasila. Během pár vteřin měli upravené oblečení a se skutečným elánem se pustili do odklízení sněhu. „Něco se děje?“ zajímala se, jakmile si všimla, že Luc přestal házet lopatou a opřel se o násadu. „Vyčerpala jsem tě?“ Odfrkl si a přitáhl si ji k sobě. „Co myslíš?“ „Myslím, že zvažuješ, jestli pokračovat v odhrabávání cesty, nebo navštívit támhle tu saunu.“ „Může být,“ přikývl a zašklebil se. „Tak to pojďme prověřit. Nechci, abys trpěl.“ Odložili lopaty a utíkali do sauny. Zavřeli za sebou dveře a navzájem se svlékli. Malý srub byl už vyhřátý, ale Luc dál zvyšoval teplotu – přiléváním vody na žhavé uhlíky i svým jedinečným přístupem k milování na horkých dřevěných lavicích. „Musíme být rychlí,“ vysvětloval. „Umím být rychlá.“ „Když chceš,“ přitakal. Jeho úsměv byl nakažlivý. Silné bílé zuby kontrastující s jeho opálenou kůží a černým strništěm. Byl tu jen jeden problém. Jejich zanícení spolu s extrémním 100 Ukázka elektronické knihy