tuto informaci měli, řekla Nina, věděli bychom, kdo jí psal, kdo byli odesílatelé dopisů. Neměla v ruce nějakou krabičku, nějaký balíček? Nepamatuju si to? Možná obálku UPS nebo FedExu? Nadchla se a vytvářela domněnky a hypotézy zaměřené na minuty následující po Idině odchodu z porady, návštěvě kanceláře katedry, rozmluvě se sekretářkou pro postgraduální studium a setkání se mnou. V kolik hodin to bylo? Takže pokud k nehodě došlo v devatenáct hodin, odehrálo se všechno ve dvaceti minutách. Časované bomby, řekla, se často spustí ve chvíli, kdy se roztrhne papír, do kterého je zabalená krabička nebo dutá kniha, v níž jsou umístěny. Někdy její odhodlání mizelo. Co může vědět jednotlivec, říkala Nina, ať je jak chce bystrý. Několikanásobná lest, schválně pokřivené informace, verze a protiverze jsou neprostupným místem, kde si jen představujeme to, co nemůžeme pochopit. Už to nejsou bohové, kdo rozhoduje o osudu. Intriky určující životní cestu tvoří jiné síly, drahoušku. Ale nemysli si, že existuje nějaké skryté tajemství, všechno leží před našimi zraky.
3 Přerušil jsem spojení s Argentinou, jako kdybych tam býval nic nezanechal. Občas jsem zašel do knihovny a přečetl si nějaké staré vydání novin, abych nalezl ztracený tón mých dní v Buenos Aires. Díval jsem se, jaké dávají filmy, jaké probíhají výstavy, sledoval jsem předpověď počasí a politické změny, ale s naprostou
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501238
lhostejností, jako by se to, co čtu, odehrávalo v dávné minulosti a já žil v nějakém paralelním a vzdáleném čase. Několik měsíců před vojenským převratem jsem se vzdal svého místa v deníku El Mundo a strávil jsem pak několik let zavřený v bytě v Sarmientově ulici, kde jsem napsal román, který měl skromný úspěch (skromný úspěch obvyklý v Buenos Aires), ale od té doby můj život ustrnul. Jednou mě napadlo projet se autem po rovné prázdné pláži na jihu provincie Buenos Aires a auto uvízlo v mokrém písku. Nedalo se z něj vyjet, a když jsem písek odhazoval, začala pod koly prosakovat voda, zatímco příliv stoupal, a hrozilo, že auto odnese. Nakonec mě vysvobodil jeden vesničan s párem tažných koní, jako bych byl loď, která uvízla na mělčině uprostřed oceánu. Někdy jsem si také představoval, jak by se můj život odvíjel, kdybych byl v Buenos Aires zůstal. Možná bych se usmířil se svou bývalou ženou, možná bych konečně získal přízeň Margarity, sousedky z horního patra, určitě bych pokračoval ve svých toulkách, v psaní do literárních příloh a hovorech s přáteli v baru La Paz. Mezi oběma životy se daly najít styčné body, vazby, zápletky a shody a to dvojité pouto mě chránilo před opravdovými vzpomínkami. Někdy mě do skutečnosti přenesly zprávy, jež jsem dostával od svých přátel, i když jsem jim nikdy neodpovídal; psali mi e-maily nebo mi nechávali nahraný svůj hlas na záznamníku v mé pracovně, číslo určitě našli na stránkách univerzity. Nazdar, Emilio, jak to jde? Zavolej mi, tady Junior. To bylo zvláštní, proč se mnou chce mluvit? Podivil jsem se, ale neodpověděl jsem. Dokonce mi
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501238
od některých přátel přišlo několik dopisů — od Anity, Gerarda, Germána, kteří se uchýlili ke staré metodě poslat korespondenci poštou a být zvědavý, zda dorazí odpověď. Ale neotevíral jsem je. Také jsem dostal hromádku dopisů od Clary, své bývalé ženy, ale jí jsem odpovídal, aniž jsem je otevřel, protože jsem si s naprostou jistotou dokázal představit, co by mi řekla a co chce slyšet, i když v té chvíli už jsem pro ni byl cizí člověk a ona pro mě také (společně prožitým letům navzdory). Několikrát jsem zavolal své matce. Žije v Kanadě s mým bratrem a jeho rodinou a já jsem jí slíbil, že ji přijedu navštívit, ačkoli ona i já jsme věděli, že se to nestane, ale dodržovali jsme tím rituál spočívající ve vyjadřování citů, na něž jsme dávno zapomněli. Když jsem jí volal podruhé, řekl jsem jí, že jsem potkal ženu, která se jmenuje stejně jako ona. Matka se zasmála a myslím, že mi odpověděla totéž co Ida: To je směšné, vždyť je na světě tolik žen. Nikomu se nelíbí jmenovat se stejně jako někdo jiný, já sám jsem podrážděný, když mezi známými potkám nějakého Renziho. To snad není možné, řekla, a nelíbí se mi to, a změnila téma. Tvůj bratr se má výborně, koupil si dům u pláže, kluci se učí na flétnu a na housle a ve škole začali hrát fotbal a pořád se na tebe ptají.
4 Když jsem šel na výuku a poslouchal na chodbě jemný šum smíchu a hlasů studentů vstupujících do učebny, myslel jsem na to, že žáci vědí všechno, co si myslím,
102 Ukázka elektronické knihy