98
Vysvětlil jsem jim, jak se posílají zprávy, a vyšel jsem ze stanu. Táborem zněl hluk vrtulníků. Některé přistávaly na vrcholu kopce poblíž tábora, zatímco jiné dosedaly na vyvýšených přistávacích plochách o kousek dál. Tyto provizorní konstrukce byly vlastně kruhové hliněné mohyly, zboku zpevněné ručně vyskládanými kameny. Řada přistávacích ploch rozmístěných po základním táboře poskytovala bezprostřední přístup k většině oblastí. Zvedl jsem oči k nebi a v omezeném vzdušném prostoru mezi základním a prvním výškovým táborem jsem napočítal čtyři vrtulníky. Do evakuace se tedy zapojily další stroje. Zatímco jsem čekal, až Meg pošle zprávu rodině, rozhlížel jsem se kolem. Základní tábor je zřízený na vnějším oblouku ledovce Khumbu, jehož zvlněný západní kraj je z větší části pokrytý bahnem, kameny a většími balvany, takže je vidět jen malé úseky šedého ledu. Ledovec pod vrstvou kamenů taje a pohybuje se, takže zdejší terén vypadá každý rok trochu jinak. Na povrchu se vytvářejí přechodná jezírka, jen aby se o něco později zase prolomila a zhroutila. Na více než kilometru a půl zvlněného terénu stály stovky barevných stanů. Prostřední část tábora, kde se nacházely smetené stany HRA, měla nadmořskou výšku přibližně 5360 metrů. Horní část se zvedá zhruba o sto metrů výš, zatímco spodní část se stany IMG sestupuje do výšky 5300 metrů. Ledovec po mírně skloněném dnu údolí stéká nižší rychlostí, což znamená, že se základní tábor obvykle nepohybuje dost rychle, aby si toho lidé všimli. Po několika otřesech a vzhledem k dotřesům, k nimž se teprve schylovalo, nicméně staré normy nemusely platit. Meg vyšla ze stanu a se srdečnými díky mi vrátila GPS. Vydal jsem se zkontrolovat Barta. Když jsem míjel obnažené úseky ledovce, prohlédl jsem si je, jestli na nich neuvidím čerstvé trhlinky nebo jiné známky pohybu. Povrch ledu vypadal pevně, ale mohlo to být podobné jako odhadovat nebezpečnost sněžného levharta z pouhého pohledu na několik chlupů z jeho hřbetu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501121
99
Bart právě rozvěšoval mokré oblečení na šňůru u stanu, aby je usušil na slunci. „Základní tábor působí jinak, co?“ oslovil jsem ho. „Jo. Všichni jsou zaražení.“ „Vím, že tady ještě nejsou všichni z jedničky, ale i tak mi tu připadá až moc velké ticho,“ poznamenal jsem. „Většina šerpů odešla. Greg je pustil domů, aby zkontrolovali svoje rodiny.“ Promluvili jsme si o používání jeho satelitního telefonu. Předplacené minuty rychle ubývaly, a tak jsem mu nabídl, že koupím další za pět set dolarů. Bart odeslal objednávku elektronicky, ale doma byla právě nedělní noc, takže si nebyl jistý, jak rychle se nové minuty objeví na účtu. Každopádně mi nabídl, že můžu rovnou znovu zavolat Glorii. Vykročil jsem kolem komunikačního stanu a zpátky do kopce. Základní tábor ležel na severním konci údolí Khumbu a ze tří stran ho obklopovaly hory, které se nad ním tyčily do výšky od sedmi set až po téměř 3500 metrů. Otočil jsem se k jihu, kde bylo vidět prázdnou oblohu. Z vyvýšeného místa jsem viděl, jak z tábora odcházejí horolezci, šerpové a několik jaků. Instinkt opustit toto smrtící místo byl velice silný. Spojil jsem se s Glorií a ta se mě brzy zeptala: „Jak bezpečný je základní tábor?“ Obrátil jsem se k horám Pumori a Lingtren a přejel jsem očima po hřebenu, z něhož se utrhla vražedná lavina. „To je dobrá otázka. Teď se to dá těžko odhadnout.“ „Jak zle to tam vypadá?“ „Naše stany zůstaly v pohodě, ale všichni jsou otřesení a nervózní. Zničenou část jsem ještě neviděl, takže nevím, jak to vypadá tam.“ „Ve zprávách říkají, že v základním táboře zemřelo osmnáct lidí,“ řekla Gloria. „Osmnáct? Já myslel, že sedmnáct!“ „Počty se zvyšují.“ Další mrtvý. Jako kdybych inkasoval ránu pěstí do břicha. Evakuace probíhala dobře, takže jsem doufal, že obrátíme list
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501121
100
a všechno už se bude jenom zlepšovat. Ale o pouhých pár set metrů dál ležela další oběť. Sedl jsem si na zem. V telefonu to zapraskalo. „Jsi tam?“ zeptala se Gloria. „Jo. Pořád jsem tady.“ „Je mi to hrozně líto, miláčku.“ Ohlédl jsem se přes pravé rameno ke střední části tábora, kterou se prohnala lavina. Výhled mi blokoval nerovný terén kameny pokrytého ledovce, ale věděl jsem, že zkáza není daleko. Do ucha mi zašuměla statická elektřina. Instintivně jsem se znovu postavil, aby se nepřerušilo spojení. „Co teď budeš dělat?“ zeptala se Gloria. „Chci najít Alana, ale ten musel nejdřív sestoupit z dvojky do jedničky, než ho mohl odvézt vrtulník, takže tady ještě nějakou dobu nebude.“ „Jsi v pořádku?“ „Já nevím, Glo.“ Viděl jsem, jak o deset metrů dál mluví několik kolegů s Meg u komunikačního stanu. Dál jsem si povídal s Glorií, ale myslel jsem na toho nového mrtvého a nedokázal jsem se soustředit, když se tak blízko scházeli moji přátelé. K hloučku se připojil další člověk – tenhle nesl lopatu s dlouhou násadou. Něco se chystalo. „Moment, Glo.“ Oddálil jsem si telefon od obličeje a zavolal jsem: „Hej, co se děje?“ „Jdeme kopat k polní nemocnici,“ odpověděl někdo. „Budeme hledat zdravotnickou výbavu.“ Projelo mnou vzrušení. Mohl jsem pomoct. Pokud vykopeme dost zdravotnických zásob, možná už nikdo další nezemře. „Kdy půjdete?“ zeptal jsem se jich. „Teď. Pojď s námi.“ Elektrizující vzrušení v mém těle se zdvojnásobilo. V tomhle jsme mohli být opravdu něco platní. Znovu jsem si přiložil telefon k uchu. „Glo, půjdu pomáhat s vykopáváním zdravotnických zásob. Musím končit.“
Ukázka elektronické knihy