„Nevadí mi to, ale nikdy jsem neměl spalující touhu něco zasadit. V tom to asi vězí. Co vlastně pěstujete?“ Byla v pokušení přejít bez úvodních řečí k dotazu, jestli potřebuje pomoct najít zajímavou knihu, aby mu ušetřila úsilí se snahou vést zdvořilostní konverzaci. Ale budiž, jestli chce být zdvořilý, ona nebude zaostávat. „Melouny. Sladké brambory. Cukety. Rajčata.“ „Musím přiznat, že neznám nic lepšího než rajče utržené ze zahrádky. Kdybych měl náhodou chuť něco pěstovat, byla by to rajčata.“ „Já si dělám každý podzim vlastní omáčku na špagety – zavařím ji na zimu, něco nechám mámě a odvezu si ji s sebou. Takže rajčat pěstujeme hodně. Mám na zahrádce i bazalku a další bylinky, které ráda používám.“ Když už strávil dost času klábosením o ničem – čímž decentně připomněl, že jsou vlastně spolužáci –, domnívala se, že jí sdělí, jak je bezva, že se zase vidí, a zeptá se, kde najde kuchařku, pro kterou si sem přišel. Nebo možná hledá nějakou příručku o tom, jak lépe řídit restauraci nebo přežít rozvod. Už jí vrtalo hlavou, jestli něco podobného mají na skladě, když vtom z něj vypadlo: „Nedávno jsem tě na facebooku požádal o přátelství, ale nebývám tam moc často a napadlo mě, že ty asi taky ne.“ Na facebook se připojovala každý večer v naději, že najde aspoň vzkaz od manžela, nebo od někoho, kdo by jí mohl prozradit, co se mu stalo. Pokaždé, když se připojila, objevilo se i upozornění, že má žádost o přátelství. Vždycky upoutalo její pozornost. Jenže se k tomu nemínila přiznat. „Co jsem tady, tak ani ne,“ zalhala. „No, zmínila ses, jak máš ráda náš mrkvový koláč, tak jsem ti kousek přinesl.“ Konečně zvedl sáček, který celou dobu držel, a položil ho na stůl. „Doufám, že ti bude chutnat.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501115
Úplně jí vzal dech. Jen civěla na logo restaurace na sáčku a teprve po chvíli se mu podívala do očí. „Teda… děkuju. To je… moc milé.“ „V pohodě,“ zahlaholil, mrkl na ni a obrátil se k odchodu. Takže si nepřišel pro knížku? Stavil se jen proto, aby přinesl koláč – pro ni? Naštěstí v obchodě nikdo jiný v tu chvíli nebyl. Jedině z toho důvodu si troufla na něj zavolat. „Quinne?“ Obrátil se s rukou na klice. „Je mi moc líto, že je tvoje máma nemocná.“ „Dík. To je od tebe hezké.“ „A…“ Trpělivě čekal, zatímco se zoufale nadechovala. „A taky mě mrzí, jak jsem se chovala, když jsme byli na střední.“ Ta slova ze sebe vysypala tak rychle, že by ji nepřekvapilo, kdyby nerozuměl. Naštěstí ji nepožádal, aby je opakovala. „Neudělala jsi nic špatného,“ odvětil mnohoznačně. „Ale jo.“ „Kdy?“ Byla v pokušení nad tím mávnout rukou, pokud na to skutečně zapomněl. Jenže s tématem vyrukovala ona, tak pokračovala: „Však víš… když jsem udělala, co jsem udělala… tenkrát ve stromové chatičce.“ „Cos udělala? Jsem si stoprocentně jistý, že jsme se na tom podíleli oba.“ „Jenže já jsem na tebe hrozně tlačila, přestože ses mi snažil říct, že nemáš zájem.“ Záblesk v jeho očích napovídal, že by se nejradši rozesmál. Jakmile si toho všimla, měla podezření, že si z ní dělá legraci, protože o tom začala mluvit. „Nevzpomínám si, že bych užil tahle slova.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501115
„Tak či onak jsi měl pravdu, protože jsem to přehnala. Omlouvám se.“ Rty se mu zvlnily do sexy úsměvu. „Takže proto jsi nepřijala mou žádost o přátelství?“ Sakra. Poznal na ní, že o žádosti ví, a měl pravdu, tudíž usoudila, že nemá cenu dál lhát. „Částečně.“ „Garantuju ti, že tohle je to poslední, s čím by sis musela lámat hlavu,“ prohlásil a otevřel dveře, které se za ním vzápětí zavřely.
„Už jsem se rozhodla, co si chci nechat udělat,“ oznámila Taylor Sieře. Seděly u Sierry doma a sledovaly Příběh služebnice, jeden díl za druhým, protože ten seriál Taylor ještě neviděla. Caden a ostatní se dívat nechtěli. Šli si ke dvojčatům zahrát kulečník, odhadovala Taylor. Nevěděla přesně, kde jsou, a bylo jí to jedno. Sice jí byli sympatičtí, ale Sierra byla jediná, na kom jí záleželo. Nikdo v životě ji takhle neupoutal. Ať položila Taylor jakoukoli otázku nebo ať se stalo cokoli, když byly spolu, Sierra vždycky reagovala nečekaně a neobvykle. Někdy dokonce inspirativně – případně vtipně, chytře nebo zkrátka chápavě a mile. „Co si chceš nechat udělat?“ zeptala se, jako by nevěděla, o co jde, odsunula misku s popcornem na stranu, stopla seriál a posadila se zpříma. „Myslím vytetovat.“ „Aha. A co teda?“ „‚Tátova holčička‘.“ Stačilo ta slova jen říct nahlas a Taylor se usmála. Nápad nechat si vytetovat právě tohle jí připadal ideální a měla dojem, že také zklidňuje nějakou její obrovskou nervozitu. „Anglicky?“
100
Ukázka elektronické knihy