j. garnett
Jedna dva tři čtyři pět, Sklípkan si tě s mouchou splet. Do sítí tě zamotá, vysaje tě! Lahoda! Jedna dva tři čtyři pět, na koho ukážu teď, nadechne se naposled.
***
Dětské rozpočítadlo, odposlechnuto v Noční zóně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501086
Jasone… Vlak se žene do stanice. … slyšíš mě? Sklo a kov se mu tříští o špičku nosu. Umíráš, Jasone. Horký dech se mu sráží na filtrech masky. Máš díru v hrudi tam, kde by ti mělo bušit srdce. Krev mu crčí z prokousnutého jazyka. A všechno, co z tebe zbývá, tou dírou odtéká do prázdnoty. Tělo jeho matky vzplane na pohřební hranici. A Cháron se řítí k zemi. Umíráš, Dawnere. A nikdo tomu nezabrání.
Talisman zavěšený na garnýži od závěsů stydlivě zacinkal. Mona upřímně netušila, proč přesně by je měl svazek naleštěných šroubků a matek z rozsvícené čtvrti uchránit proti přízrakům. Na druhou stranu na přízraky nevěřila, takže její názor v celé věci nejspíš neměl valnou váhu. Pokud věděla, byly to prostě přeludy vyvolané dlouhodobým pobytem ve tmě. Jenže Bee od nějakého kurýra, který donášel zásilky na Okudžó, slyšela, že se jim říká jókai a že jsou teda rozhodně naprosto skuteční, pořádně nebezpeční a že proti nim není lepší obrany než tenhleten uzlíček kovového šrotu za dvě babky devadesát. Mona jí to nerozmlouvala. Věděla, že jí za den může vymluvit pouze omezené množství blábolů, takže si své právo veta starší sestry šetřila na opravdu důležité případy. Cililink. Bee jí tvrdila, že přízraci jsou duše těch, které nikdo nespálil, a oni proto nemohou dojít klidu. Kéž by, pomyslela si tehdy Mona. Aspoň by se naši mohli občas zastavit.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501086
Přisedla si ke gauči zašle krémové barvy, na kterém tiše oddechoval jejich pacient, a na stolek vedle něj odložila petrolejku. Ventil stáhla na minimum a hned nato zatemnila všechna okna v bytě dekami a kusy kartonu. Nechtěla riskovat, že by nějaké světlo proniklo ven do ulice. Ať už se chlapci na pohovce stalo cokoli, ten, kdo mu to udělal, mohl být pořád nablízku. Možná ho dokonce stále ještě hledal. A Mona mu to rozhodně neplánovala ulehčit. Chlapec se doposud probral jen jednou, uprostřed noci, ale brzy opět ztratil vědomí. To sice znamenalo, že přinejmenším zatím není mrtvý, ale Mona se pořád ještě zdráhala prohlásit to za dobré zprávy. Potil se, třásl a několikrát i promluvil ze spaní, ale stále si nemohly být jisté, jestli se vůbec probudí znovu. Po boku pohovky se k chlapci vyšplhala krysa. Zatnula drápky do čalounění a natáhla zvědavý čumáček k jeho čupřině, ale Mona ji pohotově odpinkla hřbetem ruky. Hlodavec přistál v koutě místnosti, ublíženě kníkl a zmizel za skříňkou. Zatracený mrchy. Vlezou úplně všude. Mona si olízla suché rty. Poslední zbytky vody vypily včera. Byla úplně vyprahlá. Bez velkých očekávání zkusila otočit kohoutkem nad kuchyňským dřezem, ale nestalo se vůbec nic. V celé Zóně už voda dávno netekla. „Chceš tu matchu?“ ozvala se Bee od stolu a zvedla v ručce hrnek, který během včerejšího mrchožroutování našla v pokoji. „Ještě mám.“ Mona zavrtěla hlavou. „Ne dík. To já nepiju.“ To byla samozřejmě lež. Z vodovodního kohoutku by mohlo téct bláto, a stejně by z něj chlemtala jako z fontány, a kdyby jí Bee ten hrnek opravdu vložila do dlaní, vyprázdnila by ho na jeden hlt dřív, než by se stihla zastavit. Ale radši ať pije ona. Zvědavě nahlédla Bee přes rameno. „Co to kreslíš?“ V kuchyni bylo sotva dost světla na to, aby člověk dohlédl na opačnou stranu místnosti, ale Bee se tím nenechala nijak omezovat. Na stole před sebou měla rozložený půltucet pokreslených
100 Ukázka elektronické knihy