tělo jsi vnímala do poslední buňky rozechvělé přívalem energie. Cítila jsi puchýře na nohou, v krku tě škrábalo od nekonečného zvracení a v hlavě jsi měla prázdno. Zrozpačitěla jsi. Při předchozích meditacích jsi svoje tělo nikdy tak bolestně nevnímala. Světla na stropě se trochu ztlumila a připomínala spíš oranžovou záři rozpálené pece. Propadla ses do otupělé zasněnosti, kdesi na pomezí života a smrti. Tvoje úzkost seschla a zvápenatěla. A pak jsi zaslechla Ianthin křik. Vykukovala jsi maličkou škvírkou v místě, kde se kápě dotýkala tvých tváří. Nevydala jsi ani hlásku, protože sis nebyla jistá, jestli vidíš totéž co Ianthe. Tys viděla vodu.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501065
7 Voda probublávala spoji v podlaze. Byla špinavá, rezavě rudá a páchla jako stoka. Pohltila už celý předek lodi a sahala ke špičkám císařových bot. Zdálo se, že neví, co si počít s místní gravitací. Tekla jedním směrem, pak zase jiným a nakonec začala prudce vystřikovat z okýnka pilotova kokpitu. „Třicet vteřin,“ zahlásila Mercymorn věcně. V jejím hlase nezůstala ani stopa po předchozí nevrlosti. Jako by tam s nimi náhle byla úplně jiná žena. „Zbývá pět minut a třicet vteřin.“ Zaslechla jsi šramot. „Nehýbejte se,“ přikázal císař. „Já je vidím, pane,“ namítla Ianthe naléhavě. Je? „Soustřeď se na ně,“ poradil jí císař. „Neboj se. Jestli chceš, můžeš si sundat kápi. Ale vnímej i loď… kde jsi, kde jsem já a Mercy, kde je Harrowhark… Okolní detaily jsou jen odraz vzpomínky a nejsou skutečné, ale jakmile opustíš tělo, začnou se ještě víc rozplývat a já o tebe nechci přijít.“ Měl tím na mysli, že by ji ztratil v hlubinách vesmíru, nebo že by o ni přišel Mercyinou rukou? „Zbývají čtyři minuty a třicet vteřin,“ oznámila liktorka. „Štít vydrží odhadem ještě půl minuty.“ Přemohla tě zvědavost. Stáhla sis perleťovou kápi z hlavy a v tu ránu tě ochromil šok. Loď zalévaly proudy kalné, mazlavé vody. Podlaha už úplně zmizela a hladina rychle stoupala. Vyděsilo tě, jak mokrá a skutečná voda je. Vlažné, kluzké vlny šplouchaly všude kolem a tys byla úplně promočená. Ianthe se posadila — nikdy se neuměla řídit rozkazy — a skelným pohledem sledovala něco, cos ty neviděla. Byla napjatá jako struna a vypadala zmateně. Rozhlédla ses, ale Tělo tam s vámi nebylo. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501065
Jen ta voda. Promáčela spodní lem císařových kalhot, ale on dál klidně seděl a ťukal do tabletu, jako by se nechumelilo. Starší liktorku jsi neviděla, pouze její paže, koupající se v záři světýlek na přístrojové desce. Voda ti stekla po krku a začínala pronikat do uší. Nevyděsilo tě to tolik, jako to dostalo Ianthe. Rodiče tě v dětství potápěli často, takže to pro tebe nebylo nic nového, přestože i tak šlo o dost nepříjemný zážitek. Hladina vířila a stoupala. Vlnky ti už šplouchaly do tváří a tys instinktivně zadržela dech. „Jen klid, Harrow,“ konejšil tě Bůh, který cosi čmáral perem do tabletu. „Dýchat nepotřebuješ.“ Vydechla jsi nosem i ústy a neochotně sis lokla teplé kalné vody. Tvůj mozek na vteřinku zpanikařil. Tekutina ti pronikla do hrdla a tam uvízla, což byl zvláštní a neuvěřitelný pocit. Peristaltika nezareagovala. Naplňovala ses vodou jako gumová hračka hozená do studny. Aspoň že Ianthe to očividně stresovalo víc než tebe. Princezna se objímala jednou paží, zatímco druhá jí bezvládně vlála ve vodě, a celé tělo se jí otřásalo jakýmisi podivnými křečemi duše. Snad bys ji i litovala, nebýt vzpomínky na probodnutou dlaň. „Nic se neděje, Harrowhark,“ ujišťoval tě povzbudivě Bůh, „vedeš si velmi dobře.“ Jeho slova však měla opačný efekt. Zmocnila se tě paranoidní hrůza z toho, že si vůbec dobře nevedeš. Něco se ti otřelo o kotník a hladina se nad tebou zavřela. Voda nenadnášela. Zůstala jsi uvězněná na dně jako kus betonu. Nedaleko Mercymornina křesla cosi plavalo. Dlouhý pruh kůže, čerstvé a nedotčené, jako by ji právě teď někdo stáhl z masa a očistil od tkání a tuku. Voda, v níž kůže plavala, tě hřála na očních bulvách a štípala v nose. Zadívala ses skrz vlnky toho teplého přílivu na štít na zdi. Stoupala z něj pára. Spodní spirály při kontaktu s vodou prskaly a jiskřily jako zkratující stroj. Na vazkou hladinu dopadal déšť modrých jisker. „Štít vydržel minutu a čtyřicet vteřin,“ oznámila jim Mercymorn. „Minutu a čtyřicet jedna.“ „Nadporučice si zaslouží dvě vyznamenání,“ podotkl Bůh. „Minuta čtyřicet čtyři… Minuta čtyřicet pět.“ A kdesi mezi čtyři cet čtyři a čtyřicet pět štít vybuchl. Zaschlá krev se rozprskla jako 102 Ukázka elektronické knihy