16
Unést pravdu V Nekonečném příběhu musí Atrej projít zajímavou bránou: zrcadlem, které vidí, jaký člověk opravdu je. Těžká zkouška. Všichni (až na výjimky) chceme, aby si o nás lidé mysleli, že jsme charakterní, zajímaví, šikovní, chytří… prostě prima. Často si proto přibarvujeme skutečnost, a někdy dokonce lžeme, abychom se takovými jevili, případně abychom pro sebe získali nějakou jinou výhodu. Podobnou potřebu pak máme i sami v sobě: chceme se vnímat dobře a výzkumy ukazují, že se nám to daří: téměř všichni si o sobě myslíme, že jsme lepší (rozumnější, morálnější…) než ostatní. Logicky je to pochopitelně nemožné, vysvětlení spočívá v obranných mechanismech ega: naše nevědomí nás před nepříjemnou realitou chrání. Sami sobě lžeme.
Psychické obrany Jaké metody naše psychika používá, abychom se cítili navzdory realitě sami se sebou dobře?32 Popsaných mechanismů je více, uvádím pouze výběr: Agrese: nejlepší obrana je útok. „Jé, ty vypadáš, cha cha!“ zvolá Davídek (6) a ukazuje na pusu své sestry Lucinky (4). Lucinka neváhá a majzne ho rukou přes obličej. Julie (10) rozklízí nádobí, které myla její sestra Žofie (12): „Máš to tady špatně umytý,“ ukazuje jí zaschlou špínu na hrnci. „Hlavně, že ty ho meješ vždycky dobře! Skleničky vod tebe jsou tak hnusný, že se z nich štítim pít, abys věděla!“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501062
Vašek si při obědě postěžuje manželce, že ta rýže je trochu nedovařená. „Tahle rejže nejde normálně uvařit: buď je nedovařená, nebo převařená. Koupila bych lepší rejži, kdybysme na ni měli. Ale to by musel Někdo slušně vydělávat, víš?!“
U malých dětí má agrese většinou formu fyzického útoku. Starší děti a dospělí zraňují spíše slovy. Regrese: Pod zátěží máme tendenci uchylovat se k vývojově starším zvládacím mechanismům. Batole, kterému se narodil sou rozenec, se začne znovu počůrávat, vyžaduje dudlík, chce se často chovat… I větší dítě, když se mu něco stane, pláče, volá maminku. Projekce: To, co nechceme vidět u sebe samého, vidíme u druhých. „Maruna mě nesnáší,“ říká dívka (11) o spolužačce, kterou nemá ráda. Nevěrný manžel se užírá představou, že ho žena podvede.
Popření: Příliš zraňující skutečnost nemůže existovat, prostě není. „Můj tatínek nikdy neumře, protože je to ten nejlepší tatínek na světě,“ prohlašuje dítě vážně nemocného muže.
Disociace: Odštěpení části psychického obsahu, s nímž se těžce vyrovnáváme, typicky amnézie po traumatu. „Naposledy když ex přijel, oznámil mi, že přespí v obýváku. A že tentokrát bude starší syn (4) spát u něj. Odvlekl ho tam. Seděla jsem s mladším v ložnici, kde obvykle s dětmi spáváme, a poslouchala zoufalé ‚Maminkooo! Maminko prosím, vem si mě. Mami, prooosím!‘ Nedalo se to vydržet, ale nechtěla jsem se o něj prát. Tak jsem muži sebrala telefon a utekla s ním ven. Bylo mi jasné, že za telefonem poběží, a také to udělal. Já mu ho položila venku na chodník, běžela zpátky a zabouchla.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501062
Vyrazil dveře. Bylo to strašný, děti zoufale brečely. Zavřela jsem se na záchodě a volala policii. Proč vám to ale říkám – syn si na nic nepamatuje. Už druhý den ráno nevěděl, že u nás táta včera byl. Večer jsem mu prý přečetla pohádku – jeho oblíbenou – a pak jsme usnuli. Není to zvláštní?“
Závažné rozštěpení psychiky shledávám u dětí, které si střídají znepřátelení rodiče po rozvodu. Takové děti jsou někdy postavené do situace, kdy musejí překlápět mezi dvěma světy: odlišní lidé, odlišné zvyklosti, jiné prostředí. V jednom světě neexistuje máma, v druhém nesmí padnout ani slovo o tátovi. V jednom je máma bílá a táta černý a v druhém je to naopak. Jsou rodiče, kteří dítě při předávání dokonce kompletně převléknou… Některé děti jsou po příjezdu od „toho druhého“ nějakou dobu, většinou hodiny, někdy do druhého dne, „mimo“.33 Racionalizace: Chování, které by bylo považováno za nevhodné, je dáno přijatelné rozumové vysvětlení. Je uvedena motivace morálně a eticky přijatelnější, než je motivace skutečná. „Musí se naučit poradit si sám,“ říká otec ignorující plačící dítě. Ve skutečnosti hraje počítačovou hru a nechce být rušen.
Přesunutí: Svou reakci přesuneme na jiný objekt než ten, který ji vyvolal. Šéf seřve muže, ten vynadá ženě, žena se utrhne na dítě a dítě kopne psa.
Reaktivní formace (obrácení v opak): Opačné chování, než jaké by vyplývalo z našich skutečných pohnutek. „Maminko, Kristýnka pláče. Měla bys ji pochovat.“ / „Maminko, pojď nakojit Kristýnku, má určitě hlad.“ / „Musíme už jít domů, aby se Kristýnka nepřetáhla.“ Až přehnaně starostlivá péče Klárky (5) o malou sestřičku, na kterou ve skutečnosti žárlí
100 Ukázka elektronické knihy