Přistáli jsme na letišti k nerozeznání podobnému tomu, ze kterého jsme vzlétli. Jinak ale všechno bylo jiné. Všude byl písek. Palčivé slunce, mírně zvlněná krajina, absence jakéhokoliv porostu, ale zato hromady a hromady načervenalého písku. V dálce bylo vidět několik domů, které bojovaly marný boj s pouští. Na jejich nepravidelných tvarech a nachýlenosti bylo i na dálku vidět, že svůj boj prohrávají. Neměl jsem čas se mnoho rozhlížet. Asi sto padesát metrů od místa, kde jsme přistáli, byl vchod do podzemí. K němu jsme zamířili. Cesta nám trvala několik desítek sekund, přesto jsem se koupal v potu. Vedro bylo příšerné. Prošli jsme krátkou chodbou, vstoupili do malé místnosti, dveře se za námi zavřely a podlaha se nám okamžitě propadla pod nohama. Sjížděli jsme dolů. Začala fungovat klimatizace a ovanul nás chladný vzduch. Propocená košile mě zastudila na zádech. Vystoupili jsme z výtahu a kráčeli dlouhou chodbou, na jejímž konci byly masivní dveře. Brebner šel přede mnou, otevřel je a pustil mne dovnitř. Ocitl jsem se ve veliké místnosti bez oken, zato se spoustou obrazů po stěnách. Přelétl jsem po nich pohledem a stačil zaregistrovat, že na všech se opakuje stejný motiv. Jezdci na koních. Spousta koní a spousta jezdců. Koně měli napjaté svaly a natažené krky, uši přitisknuty k hlavě v prudkém trysku. Jezdci ve starobylých šatech byli přimknuti k tělům koní, ve tvářích výraz napětí a pozornosti. „Těší mne, že se vám líbí mé obrazy, Johne. A dovolte, abych vás přivítal na naší základně. Jsem Evan Ramsay.“ Hlas zazněl těsně za mnou. Prudce jsem se otočil a hleděl do tváře asi padesátiletému muži, rozložitému a stejně vysokému, jako jsem byl já. Jeho oči se usmívaly, ale ústa zůstala stažena v tenkou čárku. Oblečen byl do šedivého obleku, jednoduchého, ale drahého. V kravatě měl zabodnutou zlatou jehlici s Venušiným smaragdem. Jinou ozdobu jsem neviděl. „Těší mne, že vás poznávám, pane.“ Potřásl jsem mu rukou. Stiskl mi ji krátce, ale pevně. Pak se jeho ústa na okamžik usmála. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500964
„Doufám, že vám můj tajemník v hrubých obrysech naznačil, o co vlastně běží.“ Pohlédl na Brebnera, který stál kousek stranou, a pak zase stočil pohled ke mně. Kývl jsem. „To je dobře. Takže já vám jen informace v několika maličkostech doplním.“ Ukázal rukou ke vzdálenému konci místnosti, kde byla dvě křesla. „Doneste nám něco k pití, Brebnere.“ Tajemník se uklonil a mlčky zmizel. „Jde vlastně o to,“ řekl, když jsme se usadili, „dopřát potěšení z lovu několika vybraným bohatým lidem. Naše společnost je bohužel tak strašlivě rozmazlená, že lovit zvěř již nikoho příliš nevzrušuje. Je to hrozné,“ povzdechl si a potřásl znechuceně hlavou. „Podnikám proto tuto akci, tento malý podnik, abych naše zbohatlíky zabavil. Podívejte se na tohle,“ řekl, vytáhl z kapsy dálkový ovladač a stiskl spínač. Stěna za ním se rozsvítila a objevila se na ní veliká plastická mapa. „Pozorně si tu mapu prohlédněte. Je to věrná kopie terénu, ve kterém se budete pohybovat. Šedesát kilometrů pouští, spíš o něco víc, protože nepředpokládám, že zvolíte přímou trasu. Volba taktiky je ovšem zcela na vás.“ Nepřítomně jsem si vzal od Brebnera sklenici s ledovým nápojem a pečlivě studoval mapu před sebou. Terén byl zvlněný, ale ne příliš. Zaregistroval jsem několik úzkých, hlubokých koryt a vryl jsem si do paměti jejich polohu. Byla to typická pouštní krajina, vyprahlá, horká a nehostinná. Najednou mapa zhasla. „Máte nějaké dotazy, Johne?“ Přikývl jsem. „Ano, měl bych na vás tři otázky. Nejprve: Kolik lidí mne bude honit? A pak: Jaké budou mít zbraně?“ „Půjde po vás pět lovců. Čtyři muži a jedna žena. Všichni budou vyzbrojeni brokovnicemi vybavenými optikou. Jistě je znáte, vzor T-02.“ Přikývl jsem a zvedl se. „Nepoložil jste třetí otázku, Johne.“ Chvilku jsem mlčel, přejížděl zrakem po stěnách a pak řekl: „Co znamenají ty obrazy?“ Ramsay se usmál. „Čekal jsem, že se na to zeptáte. Všechny tyto malby zobrazují jednu a tu samou věc. Hon na lišku. Všichni 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500964
jezdci honí toho, který má pásku na rukávě. Kdysi se tak lidé bavili. Můj osobní pocit je ten, že jistým způsobem budeme křísit tradice, nemyslíte?“ Mlčky jsem na něj hleděl. Pak jsem se otočil a šel ke dveřím. Když se za mnou zavíraly, dolehl ke mně jeho hlasitý smích.
100 Ukázka elektronické knihy