náladě, ale nemůžu s tím nic dělat. Zastavil jsem se před naším domem, a posadil se na schody u vstupu. Sluníčko zrovna zapadalo a hřejivý vánek napovídal, že bude teplá noc. Dovnitř se mi ještě nechtělo, rozhodl jsem se tedy, že tu ještě nějakou dobu pobudu. Rozhovor, který jsem vedl s Grace se mi přehrával stále dokolečka jako nekonečná smyčka. Až skřípnutí dveří za mými zády mě probralo. Nechtěl jsem ale vzhlédnout a uvidět šťastný obličej otce a jeho nové snoubenky. Naštěstí to nebyl ani jeden z nich. „Mohla bych prosím projít?“ zeptala se mě nejistě naše hospodyně. Místo odpovědi jsem se ihned postavil a uhnul jí z cesty. To je více galantnosti, než čekala. Jakmile se naše pohledy střetly, prolétlo mi hlavou Graceino jméno a také její připomínky ohledně mého chování k této ženě. A najednou slyším sám sebe říkat: „Přeji pěkný víkend, paní Sanchezová.“ To ji zarazilo asi stejně jako mě samotného. Byla dokonce tak v šoku, že málem upadla. Naštěstí jsem jí podal ruku a stihl ji včas zachytit. „D-děkuji. I vám,“ zopakovala kostrbatě, rychle se mi vymanila a spěšně odešla směrem k parku. Zavřel jsem oči a hlasitě vydechl. Co se to se mnou k čertu děje? Jeden otevřený rozhovor s Grace a sám sebe nepoznávám. V zadní kapse džínů mi zavibroval telefon. Vytáhl jsem jej a přejel prstem po displeji. Když jsem zahlédl mámino jméno na obrazovce, sevřela se mi nostalgicky hruď, ale její textovku jsem neotevřel. Pro dnešek bylo citových výlevů až dost. Nakonec jsem vzal za kliku dveří a zamířil do svého pokoje, kde jsem spotřeboval ten nepatrný zbytek 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500859
kouzelného prášku, který mi ještě zbýval. Položil jsem se na záda a snil o místě na pláži, kde jsem byl jako malý kluk moc šťastný. Kde nebyly problémy dospělých, a nikdo mě neopustil. Kéž by šlo v této realitě setrvat navždy, pomyslel jsem si a s těžkými víčky se propadl do hlubin otupujícího spánku. Už od časného, sobotního rána se u nás nemluví o ničem jiném než o dortech, kapele, šatech a pozvánkách. Celé to pojí jediné slovo, na které už začínám být doslova alergický. A sice svatba. Netuším, proč musím sedět v jedné místnosti s koordinátorkou svatby svého otce a jeho milenky. Stejně na tu svatbu nepůjdu, tak proč ta námaha? Proč se opět musím koukat na to, jak se otec tiskne ke Kate a s přihlouplým výrazem odškrtává její nekonečný seznam požadavků. „Holuby. Jistě potřebujeme holuby. A nejméně tucet,“ šveholila Kate vesele. Protočil jsem panenky a v duchu si říkal ať jich má i klidně sto. Až ji ti ptáci zaneřádí šaty svými výkaly, budu se jí v duchu posmívat, pokud mě vážně přinutí na jejich svatbu jít. Po dalších a dalších výmyslech k její dokonalé svatbě, jsem se v tom už ztrácel. Ale když jsem zaslechl slova jako líbánky a Rio v jedné větě, šly na mě mdloby. No páni, to bude pěkně mastný výlet a pochybuju, že se Kate spokojí s něčím méně než s all inclusive. Když jsem chtěl jako dítě na výlet do Disneylandu, odbyl mě otec s tím, že nekrade. No, teď to vypadá, že začal. Musím odsud pryč. „Omluvte mě,“ řekl jsem slušně a chystal se opustit místnost. „Kam jdeš?“ zajímala se Kate ihned.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500859
„To ještě nevím, ale čím dál, tím líp.“ Kate sklapla ústa a zadívala se na otce. Ten mě přejel pátravým pohledem, ale nakonec svolil, abych se směl vzdálit. Čímž pekelně naštval svou vyvolenou. Usmál jsem se pod vousy a pospíchal ven. Obul jsem si tenisky a na hlavu si narazil kšiltovku. Slunce dnes mělo opravdu sílu, opíralo se do mě ze všech stran. Rozhodl jsem se, že si udělám procházku po parku a došel jsem až k jezeru, kde bylo pořádně živo. Pivo teklo proudem, smích se rozléhal okolím, muzika hrála a všichni se dobře bavili. Na břehu bylo několik páru a zkoumali si navzájem své mandle. „Blake Hunter!“ křikl někdo za mými zády. Otočil jsem se tím směrem a zahlédl Kinleyho. Jeho hadí, štěrbinové oči mě se zájmem pozorovaly. Byl až moc přátelský na to, jak jsme se posledně rozešli, „myslel jsem, že se po tobě slehla zem,“ šel rovnou ke mně v objetí dvou krásných kočiček. „Jo, taky tě rád vidím, Kinley,“ prohodil jsem nenuceně. S tichou prosbou a ležérním gestem odehnal svůj doprovod, aby mě objal okolo ramen, zatímco mě vedl do ústraní. „Jsem moc rád, že tě vidím. Jsi můj nejlepší zákazník.“ „Technicky vzato jsem spíš Tackkův zákazník,“ namítl jsem a Kinleyho úsměv zkameněl. „Jo, ale zboží je moje,“ nadhodil opět s úsměvem a dal si záležet, aby to poslední slovo, jak se patří, vyniklo. „Což mi připomíná, mám tu prvotřídní zboží a …“ zarazil jsem ho dřív, než stačil domluvit. „Dík, ale jsem švorcovej.“ 100 Ukázka elektronické knihy