98
s u s i e
t a t e
•
z á k o n
p ř i t a ž l i v o s t i
jako jedna z nejnudnějších událostí, co jich v kalendáři je, „pohodovým mejdanem“, stačila k tomu, abych se neudržel a podruhé toho večera vyprskl smíchy. Smál jsem se tak, že mi po tváři stékala slza. „Myslím, že…,“ spustil jsem a znovu se rozchechtal. „Myslím, že mě nejvíc pobavilo, jak jsi twerkovala s lordem Farnboroughem.“ „Jo, ten chlápek byl super,“ uznala a zeširoka se na mě usmívala. „Je to nejdéle sloužící peer ve Sněmovně lordů, Kiro. Je mu pětaosmdesát. Bál jsem se, že ho postihne srdeční příhoda.“ „Kdepak, tihle aristokrati mají tuhý kořínek. Onehdy jednoho takového přivezli na pohotovost. Dvaadevadesát, masivní mrtvička. Millie zakouzlila s intervenční radiologií a sraženinu zlikvidovala. Na druhý den seděl pacient v posteli, na sobě košili s kravatou, pil čaj a ptal se, kde má tvídové sako. Tvrďas.“ Znovu jsem se zasmál. „Někdy zapomínám, že jsi opravdu lékařka. Je to trochu děsivé.“ „No, většinou řeším sexuální zdraví,“ mrkla na mě. „Ale musím si odkroutit praxi na pohotovosti, aspoň než budu specialistka. A vídám tam na příjmu ledaco, ve dne v noci.“ Přestal jsem se smát. „Proč tohle děláš?“ „Co?“ Zamračila se, zmatená tónem mého hlasu. „Srážíš se. Předstíráš, že je tvoje práce jen taková legrace.“ „Ne, to se ti…“ „Ale ano, děláš to. Pokaždé když někomu říkáš, čím se živíš, se k lidem nakloníš, mrkneš a povíš jim, že jsi sexuoložka. Vlastně bys měla upřesnit, že se zabýváš urogenitální medicínou a infekčními chorobami. Máš důležitou práci.“ „No tak.“ Znovu se usmála a položila mi drobnou ručku na předloktí. Jako by mi z ní vystřelila do těla elektřina. Málem jsem na sedadle nadskočil. Atmosféra v autě náhle zhoustla napětím. Její úsměv posmutněl, rychle ruku odtáhla a pak se vzchopila a trochu se zasmála. „To nic. Vždyť já vím, že jsem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500853
99
s u s i e
t a t e
•
z á k o n
p ř i t a ž l i v o s t i
dobrá, vyznám se v medicíně a těchhle věcech. Jen se nerada beru až moc vážně a je mi úplně putna, co si lidi myslí.“ Odkašlal jsem si. „Hlavní je, aby ses nepodceňovala.“ „Nic takového,“ řekla jsem. „Barcosi, je hezké vědět, že to neděláš ani ty.“ Naše oči se setkaly a cítil jsem, že se k ní nakláním, jako by byla slunce a přitahovala mě svou gravitační silou. Vykulila oči a zorničky se jí rozšířily. Mé rty se ocitly kousíček od jejích, jenže vtom venku zatroubil klakson, škubl jsem sebou a kouzlo se přerušilo. Opravdu jsem se chtěl muchlat s nějakou ženou na zadním sedadle vozu, zatímco nás šéf ochranky veze přes Londýn? Je mi znovu patnáct? Copak mi úplně přeskočilo? Ve vzduchu najednou visely rozpaky. Odkašlal jsem si. „Proč ses rozhodla stát se lékařkou?“ Snažil jsem se uvolnit napětí a tohle mi naskočilo do hlavy ze všeho nejdřív, nejspíš proto, že už jsem se jí na to chtěl nějaký čas zeptat. Připadalo mi, že pro někoho jako Kira je medicína hodně konvenční volba. Odfrkla si. „S mou nejlepší kamarádkou Libby jsme dělaly všechno společně. Pro ni to bylo poslání, já ji tak nějak… následovala.“ Viděla, že se mračím, a pokrčila rameny. „Medicína je divná. Uděláš tohle obrovské rozhodnutí ještě jako puberťák. A pak v tom prostě uvízneš.“ „Nevyhovuje ti být lékařka?“ „Kdepak, špatně jsi to pochopil – teď už tu práci miluju. Jakmile jsem se upíchla u sexuálního zdraví a infekčních chorob, byla jsem v pohodě. Víš, lidi si myslí, že všichni doktoři zachraňují životy a dávají nemocné do pořádku. Ve skutečnosti ta práce spočívá hlavně v tom, že na pacientech zkoušíš různou léčbu – a často jim ještě přitížíš. Ale v mém oboru jde především o změnu životního stylu. Díky naší péči se lidi dávají do pořádku: v případě HIV jde o to, aby zůstali naživu a nemohli nakazit nikoho jiného, a jiné sexuálně přenosné nemoci často úplně vyléčíme. A pak je tu záležitost s plánovaným rodičovstvím – dát ženám vládu nad svým tělem zvlášť v zemích, kde to není úplně standard. To taky patří k mé profesi.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500853
100
s u s i e
t a t e
•
z á k o n
p ř i t a ž l i v o s t i
Zmohl jsem se jen na přikývnutí. Nejspíš jsem ztratil schopnost mluvit. Díval jsem se, jak Kira mluví o své práci, slyšel její zaujetí tím, co dělá. Z toho drobného expresivního obličeje vyzařovala vážnost a upřímnost, šermovala rukama, aby zdůraznila, o co jí jde. Byl jsem jak zhypnotizovaný, nemohl jsem od ní odtrhnout oči. „Jsme na místě, pane Lucasi.“ Samův hlas mě prudce vrátil do reality. Kira sebou na sedadle trochu trhla a pak vyhlédla z okna na svůj činžák. „Zpátky na ranči,“ řekla a sáhla po klice. „Bylo to fajn, pánové. Díky za vzpomínky.“ Znělo to vesele, ale ne až tak vyrovnaně, jak obvykle mluvila. Zřetelná rozechvělost vnesla do hlasu tón, který se ke Kiře vůbec nehodil. „Doprovodím tě,“ prohlásil jsem, protože mi hlavou projela představa tmavé chodby u jejího bytu. „Cože? Proč?“ zeptala se mých zad, když jsem vystřelil z auta. Dostal jsem se vedle ní právě včas, abych ji viděl vystupovat, přičemž se ukázalo, že jsou její šaty opravdu kraťounké a má růžové kalhotky, které s nimi ladí. Asi tak po milionté toho večera se mi po krku rozlil žár a cítil jsem, jak můj mozek opouští další nával krve. Hlava se mi točila tak, že jsem musel zamrkat, abych zaostřil zrak. Donutil jsem se probrat z dočasného ochromení kalhotkami a zaznamenal u Kiry náhlou ztrátu výšky. Oranžové boty jí visely z jedné ruky a pohupovala se na špičkách. „Fajn, chlapáku. Jdu domů.“ Rukou, v níž nedržela boty, mě zlehka šťouchla do ramene a zazubila se. „Klídek.“ Otočila se a chystala se odejít, ale chytil jsem střevíčky, zatahal za ně a strhl ji k sobě zpátky. Podíval jsem se na její bosé nožky a zamračil se. „Jsi bosa.“ „Jo, jasně. Díky za info. Budu úplně…“ Kývla k činžáku a udělala tím směrem malý něžný krůček bosky – kůže v kontaktu s chodníkem. V Londýně. Půl metru od nás ležela rozbitá pivní láhev.
Ukázka elektronické knihy