i vzácní hosté a vzdali se rovněž. Vítězové prošmejdili hrad od sklepení až po půdy, a když spatřili poklady zde ukryté, nebral jejich jásot konce. Co se jim nehodilo, zničili a nakonec hrad zapálili. Pak i se zajatci odtáhli. Když jejich hejtman předával Vokounovi odměnu, chtěl mu úlisný zrádce políbit ruku. Ale on se s odporem odvrátil a hodil mu měšec s odměnou pod nohy. Padouchovi to však náladu nezkazilo, shrábl peníze a pospíchal domů. Výčitky svědomí neměl, něco takového snad ani neznal. V tom snění o majetku pokračoval i v posteli, dokud ho nevzbudila vyděšená žena: „Muži, proboha svatýho vstávej, chtějí tě zabít!“ A opravdu. Před chalupou stojí zástup sousedů a nad jejich hlavami se výhrůžně ježí vidle, kosy a sekery. Na první pohled bylo zřejmé, že nepřišli na přátelskou besedu. Mezi nimi stál jeden z obránců hradu, který zrádce poznal. Vokoun, jak byl, vyrazil zadem do polí a prchal k lesu. A celá ta tlupa se řítí za ním. Konečně je Vokoun v lese. Tady je už snad setřese, tady to zná jako své staré boty. Na chvíli se mu daří pronásledovatele zmást. Opravdu jen na chvíli. Zase slyší jejich zuřivostí až nepříčetné hlasy: „Chyťte ho, zabte zrádce!“ Skrývá se mezi rozeklanými skalisky, ale i tam ho vyslídili, a už ho vlečou, cloumají s ním a ranami nešetří! Marně prosí o milost. Rány se na něj jen sypou. „Co s tím psem?“ volá někdo. „Zabít!“ odpovídá zástup, „do propasti s ním!“ A už ho vlečou, marně se vzpírá, naříká a prosí. Již jsou u jeskyně, v níž se černá hluboká propast, a již do ní Vokoun padá. Příšerný výkřik plný smrtelné hrůzy zazněl údolím, až mstitele obešla hrůza, pak tupý náraz, jak tělo dopadlo, a najednou hluboké ticho, že bys slyšel vlas na zem padnout. Někdo se začal modlit za spásu zrádcovy duše. Ostatní se postupně přidávají... Ta jeskyně, kde vyhasl zrádcův život, se jmenuje Vokounka a najdete ji v Josefském údolí u Adamova. * 98
*
*
nejkrásnější pověsti jižní moravy
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500843
Na obleženém Novém hradě se také ukrývali vranovští pauláni. Měli s sebou cenné předměty, hlavně však zázračnou sošku Panny Marie. Údajně měli znát tajnou podzemní chodbu, která prý vedla až na Vranov, ale když pak byl vinou Vokounovy zrady hrad dobyt takřka bleskově, ji už nestihli použít a octli se pak ve švédském zajetí. Z něho však byli díky zásahu francouzského vyslance a samotného císaře propuštěni. Švédi jim dokonce vrátili ukořistěné věci. Jen ta nejvzácnější a nejuctívanější, socha Panny Marie, mezi nimi chyběla. Když pominulo nebezpečí, vydali se vranovští mnichové na Nový hrad a prohledali spáleniště kámen po kameni, ale hledanou sošku nenašli. Teprve za několik dní ji na stejném místě objevila jedna venkovské žena. A ještě našla ohořelý kříž s Kristem. Od té doby socha zdobí hlavní oltář, zachráněný kříž se nachází v kapli svaté Rosálie vranovského chrámu. *
*
*
Také se vypravovalo, že se mnozí obyvatelé skrývali před Švédy v okolních lesích. Prozradil je však dětský pláč. Následovalo krveprolití, které přežily jen tři rodiny. Ty se pak ještě dlouho skrývaly, až jejich příslušníci docela zdivočeli. Po letech si vyjel kníže Maxmilián Lichtenštejn do lesa na čerstvý vzduch. Jede si takhle cestou, kouká po stromech, po zvěři a tak, ale znenadání co nevidí! Přeběhla před ním jakási polonahá ženština, oděná jen do rozpadajících se hadrů. Chtěla se skrýt v lesním porostu, ale hrabě ji přece jen polapil. Mluvila značně nesouvisle, ale přece jen se od ní dozvěděl, jak se věci mají, a rozhodl, že o ty ubožáky musí být postaráno. Dal pro ně postavit mlýn a u něj pár chalup. A podle té polonahé divoženky, co se jmenovala Mucena, tedy podle té holé Muceny, začali té dědince říkat Holomuceny, z čehož se časem vyvinulo pojmenováni Olomučany. 99
nejkrásnější pověsti jižní moravy
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500843
Statečný kovář Jednou procházel krajem okolo Macochy kovářský tova-
ryš. Pocházel z Olomouce, z úrodné rovinaté Hané, a teď s údivem pozoroval tu zvláštní krajinu rozrytou hlubokými žleby, nad nimiž se vypínaly bílé skály se spoustou vchodů a oken do černých slují, které ho odpuzovaly a lákaly zároveň, s úžasem stanul i nad tou nevýslovnou propastí, o které slýchal vyprávět už doma, a viděl ještě spoustu jiných věcí. Jenže slunce se už pomalu začalo chýlit k západu, a byl tedy čas, aby se poohlédl po nějakém noclehu. A tu se jako na zavolanou před ním vynořila přívětivá myslivna, nad níž se tyčila zřícenina jakéhosi hradu. Zaklepal a byl přijat. Když pak seděl s hostiteli u skrovné večeře, vyprávěl mu myslivec, že ten hrad se jmenuje Nový a že byl dobyt a pobořen Švédy. Od té doby je tady pusto a prázdno a jen málokdy sem zavítá nějaký pocestný. Horší však je, že na protějším Čertově hrádku zase straší. Před lety si ho prý vystavěl sám ďábel a tropil tam své rejdy. Unášel ženy a dívky, všechny pak hrozným způsobem sprovodil ze světa. Jejich těla byla nalezena poté, co pán Nového hradu chtěl na to podezřelé místo zaútočit, ale než k tomu mohlo dojít, ten zloduch hrádek zapálil a sám i se svou čeledí zmizel. Ve sklepení pak našli těla jeho ubohých obětí. Dlouhý čas byl klid, ale před několika lety viděli pocestní, že se tam zase dějí podivné věci. Od té doby se tam žádný neodváží. 100
nejkrásnější pověsti jižní moravy
Ukázka elektronické knihy