dřeva a řezbářské nástroje se válely všude po domě. Večer je nechával tam, kde s prací skončil, a ráno se k nim vracel. Celý dům voněl dřevem. Teď byl začátek září a on si hned ráno vynesl židli ven. A vzal si s sebou i nože a dláta a kusy lípy. Sedne si na zápraží a udělá pár figurek. Venku na světle se mu pracovalo nejlíp. Slunce příjemně hřálo a on se zahleděl na louku za plotem. Měl by ji ještě posekat, na otavy sice už bylo pozdě, ale počká, až odkvete. Ve vysoké trávě zahlédl vratič a chrpu, o kousek dál netřesk, u zídky řebříček, kominíček a třezalku. Našlo by se tu i mnoho dalších rostlin, ale ty už Pavel pojmenovat neuměl. Blanka ty kytky poznala skoro všechny. Kvůli ní tu louku nechával vždycky dlouho nesečenou. Ani teď ji ještě neposeká. Seděl na židli, víčka mu pozvolna klesla a on začal klimbat. Než se stihl propadnout do spánku, uslyšel zaskřípat štěrk pod koly, vzápětí bouchly dveře auta, pak branka a nakonec se ozvalo několik hlučných mužských hlasů. „My se za tebou vlečem a ty tu chrníš na slunci.“ Pavel rozlepil oči. Znal je všechny. Byl tu Aleš, Vojta, Martin, Alois i Toník. Jeho lesácká parta. „Nespím, vyřezávám,“ ohradil se Pavel. „To vidím,“ ukázal Aleš na neobrobený kus dřeva. „Ale když jsi ještě nezačal, pojď s námi na směnu…“ „Kácet? Teď? To mi nadosmrti stačilo,“ vydechl. „No dyť já vim,“ poplácal ho Aleš smířlivě po rameni. „Ty už vždycky jen v klidu mízy. Už máš na vybranou…“ zasmál se. „Ale kdyby sis to náhodou rozmyslel…“ „Nikdy,“ ohradil se Pavel.
[ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500784
„No, my na tebe i tak myslíme. Pojď se podívat, co jsme ti přivezli.“ Když chlapi otevřeli korbu teréňáku, Pavel skoro nevěřil svým očím. Javorových kmenů viděl už spous ty, ale takovýhle nikdy. Na jednom místě mu zarostly pupeny, kmen se tam rozbujel a vytvořila se na něm boule. Novotvar. Ačkoli jich Pavlovi prošlo rukama už hodně, tenhle nádor ho svojí velikostí překvapil. Byl obří. „Kam to chceš?“ Chlapi netrpělivě postávali u auta. Pavel se vyhoupl na korbu a kmen obhlédl. Dře vo bylo vyschlé a dobré, nejspíš leželo někde v suchu a volně k němu mohl vzduch. Nebylo třeba na nic čekat. Chlapů se nezeptal, kde ho vzali, jen kývl hlavou ke kůlně. Kmen byl velký, jinam se stejně nevejde. Popadli ho a s funěním stáhli z korby a uložili na prkna, která Pavel rychle připravil. Pak autu naskočil motor a chlapi byli zase pryč. Pavel zůstal stát v pootevřených vratech kůlny. Světlo se o ně lomilo, takže dovnitř dopadalo v pruzích. Přes kmen teď vedly světlé a tmavé šrafy. Pavel od něj nemohl odtrhnout oči. Boule vždy znamenala unikum. Na každém stromě byla tvarově jiná, ale stejná v tom, že se svou strukturou i tuhostí lišila od zbyt ku dřevní hmoty. Nějak takhle si Pavel představoval osteosarkom. Nevěděl, jestli to tak ve skutečnosti je, ale v jeho představách to byla část kosti, která se lišila. Část, kterou tenkrát měla i Zuzana. Myslel na ni už od včerejška, kdy mu zavolala, že jede k moři. Myslel taky na Rujánu. I tehdy bylo ve stanu pološero. Jen šmou hy stínů a světla, jak se sluneční paprsky nedostaly přes borovicový hájek, pod nímž postavil stan.
[ 99 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500784
Nikdy potom už u moře nebyli, i když po revoluci by to bylo snadné. Blanka odmítala a Zuzana se tomu vždycky nějak vyhnula. Chápal to, pro Blanku bylo moře místo, kde všechno to zlé začalo. A pro Zuzanu? Kdoví co to bylo pro ni. Nikdy se jí nezeptal a ona o tom sama nezačala. Proto ho překvapilo, když mu včera do telefonu řekla, že si koupila zájezd. Sice jen na pár dní, ale i tak to bylo k moři. Znovu se zadíval na novotvar. Nervózně si prolupal prsty. Moře bylo výzva. Zuzana ji zvládla. I on by měl tu bouli zvládnout. Bylo to jen dřevo, které stále měnilo směr. Pavel neznal žádného řezbáře, který by do něj šel dláty. Nádor bylo ideální rozříznout, udělat plát a ten pak vybrousit. Javor měl krásné bílé dřevo a on věděl, že očka, která v něm po zarostlých pupenech vznikla, budou černá. Až se boule rozřízne, bude to jako obloha. Bílé nebe a černé hvězdy. Převrácený vesmír. Nebo převrácený svět. Bude to krásné. Až se Zuzka vrátí, ten plát jí dá. Kus nebe, které změnilo barvu. A pak jí poví o Hance. A poví jí taky, že o ní už roky nemá žádnou zprávu a jak je mu to strašně líto. Všechno jí řekne. Už je starý. V životě pokazil dost věcí, tohle už zkazit nechce.
[ 100 ]
Ukázka elektronické knihy