Cromdale Street, Glasgow, 1949 Margot Macraeové je osmnáct let Štíhlý mladík, který mi ve vlaku nabídl svou lásku jako kapky proti kašli, se ukázal být mnohem mladší, než se zdálo. Na první pohled vypadal na nějakých pětadvacet let, ale ve skutečnosti mu bylo jen dvacet. Snad za to mohl ten oblek. Mládenec mířil na pohovor do sklářské dílny ve městě, kde chtěl vstoupit do učení. Lišil se od muže, o němž jsem se domnívala, že jsem ho potkala, a u nějž jsem měla neodbytné podezření, že by mohl být tak trochu hulvát. Měl tichou povahu. Přemýšlivou. Pozornou. Když jsem mu ve vlaku vyprávěla, jak babička lomí rukama nad tím, že mi žádný kluk ještě nikdy nepřinesl květiny, nezapomněl a na první schůzku přišel s kytičkou růžových kvítků připevněných na stuze, kterou mi uvázal kolem zápěstí. Procházeli jsme se bok po boku parkem, ale ani jsme se navzájem nedotkli. Když jsme došli k McLennanově oblouku, vyprávěl mi, že pokaždé když pod ním procházejí s maminkou a bratrem Thomasem, musejí si podle maminky něco přát. A tak jsme prošli pod obloukem a v duchu vyslovili svá přání a já bych byla ráda věděla, jestli si přál totéž co já. Možná ano, protože mi příští týden zavolal a pozval mě v sobotu na večeři. Prý mě v osm hodin vyzvedne. Podle svých nejlepších dovedností jsem se před zrcadlem na dveřích šatní skříně pokoušela namalovat si rty maminčinou vínovou rtěnkou. Pověsila jsem si na zrcadlo seznam konverzačních témat „knihy, hudba, Vánoce“. Měla jsem totiž pocit, že bych je mohla potřebovat. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500781
Maminka postávala ve dveřích a sledovala mě. „Nebudeš chtít sako?“ navrhla. „Je zima.“ Osušila jsem si rty o klůcek látky, jak jsem to okoukala od své neoblíbené babičky, a zavrtěla jsem hlavou. „Neměla jsem se seznámit s jeho rodiči?“ strachovala se maminka. „Neměla jsem je pozvat na čaj? Budeš s ním sama v bezpečí?“ „Mami, nech toho!“ Její nervozita rozdmýchávala tu mou, a když jsem otevírala vstupní dveře, celá jsem se třásla. Na prahu stál Johnny, ale něco bylo jinak. Jeho úsměv jsem nepoznávala. Tkaničky měl rozvázané a na košili se mu modrala veliká kaňka. Věděla jsem, že ho maminka hodnotí. Totéž ale platilo i o mně a cosi ve mně vyvolávalo pocit, že jsem se ocitla ve snu. Po cestičce k našim dveřím za ním přiběhl další Johnny. „Margot!“ volal bez dechu. „Nezlob se.“ Chlapec se zazubil, byl to Johnny a zároveň nebyl. Ta ne zcela dokonalá podobnost působila znepokojivě. Měli stejné oči, tentýž nos i vlasy, ale chlapec přede dveřmi se spíš ušklíbal, než usmíval. „Tohle je můj bratr Thomas,“ vysvětloval Johnny, doběhl ho a prudce ho šťouchl pěstí do paže. Maminka leknutím lapla po dechu, ale Thomas se jen uchechtl. Oba bratři teď stáli vedle sebe. Uvědomila jsem si, že Johnny je nejméně o třicet centimetrů vyšší, možná i o víc. „Hrozně mě to mrzí,“ omlouval se Johnny. „Prozradil jsem Thomasovi, že tě půjdu vyzvednout, a jemu přišlo jako skvělý žertík dorazit první.“ Johnny zahlédl maminku a usmál se. Neřekl však nic a ona taky ne. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500781
„Těší mě,“ zazubil se na mě Thomas s pusou od ucha k uchu a podal mi ruku. „Jsi fakt krásná.“ „Zmiz,“ zasyčel na něj Johnny. Thomas uhnul před bratrovým pokusem o pohlavek a se smíchem a s rukama v kapsách se rozběhl pryč ulicí. „Nezlob se,“ zopakoval Johnny. A pak se naklonil a před maminkou stojící v předsíni mě políbil. Jen letmo, ale vnímala jsem nezvyklý dotyk teplých rtů a chuť nejspíš čehosi na kuráž. „Půjdeme?“ navrhl a já přikývla, protože jsem ze sebe nedokázala vypravit ani slovo. Vzal mě za ruku a já zavřela dveře. Na maminku jsem se přitom radši ani nepodívala, jak moc jsem se styděla.
102
Ukázka elektronické knihy