Pustoryla našli, jak spolu s ostatními čeká, co vzejde ze schůze učitelského sboru a správní rady. „Poslechni, Pustoryle,“ pustil se do něj Piškot, „proč jsi zhypnotizoval Rosola?“ Obestoupili je ostatní s Krejcárkem v čele, aby jim nic neuniklo. „Zhypnotizoval Rosola?“ zopakoval Čutor. „Co to je?“ „Vymýšlejí si,“ prohlásil Pustoryl. „Nesnaž se nám lhát,“ řekl Rosol. „Víme, že sis před pololetkama vypůjčil knihu o hypnóze.“ „Jasně,“ přisvědčil Pustoryl. „No a? Říkal jsem si, že bude zábava zhypnotizovat pana Bolavého, aby zapomněl na můj úkol. Nefungovalo to.“ „Nepřipadá ti jako zvláštní náhoda, že jsem tě pár týdnů nato viděl, jak kýváš Rosolovi hodinkami před očima?“ „To by byla,“ připustil Pustoryl, „kdybych nějaké kývání provozoval.“ „Pche!“ udělal Rosol. „Viděl jsem tě na vlastní oči,“ ukázal na něj prstem Piškot. „Zhypnotizoval jsi Rosola.“ „To bych raději zhypnotizoval vlastní nohu,“ řekl Pustoryl výsměšně. Piškot a Rosol si vyměnili zmatené pohledy. „Hrozně to tam ztichlo,“ řekl Nováček a ohlédl se ke dveřím síně. 97
Priestley_Moldánkovské_věže_II_vnitrek.indd 97
16.09.2021 14:19:11 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500668
Všichni chlapci sledovali jeho pohled. Nováček měl pravdu: bylo tam naprosté ticho. Podívali se po sobě a pak se začali krůček po krůčku šinout k síni a špicovali uši. Málem je přitiskli až ke dveřím, ale ty se náhle rozletěly a všichni se svalili dovnitř. Piškot naštěstí vlastním tělem jejich pád utlumil. Když chlapci zase stáli na nohou, povšimli si dvou prazvláštních věcí: naprosté nepřítomnosti jejich učitelů a divného pachu, jako by se tu něco pálilo. Rozhlédli se a uviděli na koberci velkou ohořelou skvrnu. Cizinec poměrně nepřívětivého vzezření, který otevřel dveře, zavrčel na Čutora, ať přivede ostatní žáky, a Čutor poslušně odběhl. Rosol, Piškot a ostatní tam stáli ve znepokojeném tichu. Zdálo se to jako věčnost, než dusot nohou ohlásil návrat Čutora, za nímž následovala celá škola. Síň se rychle naplnila a chlapci čekali, až se jim vyjeví význam toho, nač všichni zírali. Na pódiu stála sbírka dosti nevídaných osob. Nevídaných, protože podobné zjevy se nevidí každý den, ale i v tom smyslu, že nikoho z nich chlapci nikdy neviděli a neměli ponětí, o koho jde. Nejvyšší z nich se vysunul do popředí tak plavně, až shromážděné děti zatajily dech, pozvedl ruce, aby si zjednal ticho, a promluvil. „Sáděra,“ pronesl. „Asiže byste chtěli vědít, kdo já bejvám.“ 98
Priestley_Moldánkovské_věže_II_vnitrek.indd 98
16.09.2021 14:19:11 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500668
Sál opanovalo rozpačité ticho. „Já teda bejvám váš nové řiditel,“ pokračoval. Ticho narušil ševel popleteného brebentění. „Tak on teda bejvá náš nové řiditel,“ šeptl Piškot. „Proč mluvíš takhle, Piškote?“ zeptal se Rosol. „On začal. Já teda jenom…“
99
Priestley_Moldánkovské_věže_II_vnitrek.indd 99
Ukázka elektronické knihy
16.09.2021 14:19:11