4.
POZDNÍ SMRT HANK Y ZWEIGOVÉ
Půl roku po otcově smrti – poslední dva a půl měsíce života proležel většinou v bezvědomí v Praze v univerzitní klinice na Karlově náměstí, pak v malém špinavém pavilonu pro umírající ve Vinohradské nemocnici – mi z Hamburku zatelefonovala matka a oznámila, že našla v jeho psacím stole starý dopis pro něj od Natalie, který by v žádném případě nečetla. „Máš na ni pořád ještě vztek?“ zeptal jsem se. „Nikdy jsem na ni neměla vztek,“ odpověděla matka. „Být tebou, tak bych na ni vztek určitě měl.“ „No, vidíš,“ řekla. Zasmála se tak hlasitě a jasně jako dvacetiletá holka a mě překvapilo, jako ostatně pokaždé, když se po otcově smrti tak zasmála, že to ještě dokázala. „Mě by na tvém místě dopalovalo, že se Natalia tenkrát provdala za strýce Dimu,“ řekl jsem. „Nepřestal bych na ni už být naštvaný.“ „Kdyby se vdala za tvého otce, pak bych naštvaná byla! Pak bych jí rozškrábala ten hezký svůdnický obličej a vytrhala jí ty rudozlaté princeznovské vlasy po jednom.“ „Byla hezčí než ty?“
97 –
SEST_KUFRU_BLOK.indd 97
16.09.2021 10:18 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500663
„Nejdřív jo,“ prohlásila matka po krátkém váhání, „později už ne. V Praze vypadala jako všechny ty české holky, co posedávaly ve filmovém klubu a ve Viole jako malé děvky v příliš krátkých šatech a tak dlouho se opíjely, až je mohl některý z mužů jednoduše odnést domů a tam je s naprostým klidem znásilnit. Na Západě potom už tak dobře nevypadala, chuděrka. Možná měla přece jen raději zůstat v Praze a neemigrovat. No jo, smůla.“ A zase ten smích dvacetileté holky v mém telefonu. Zničehonic jsem si vzpomněl, jak se teta Natalia naklonila jednou v Praze v našem obývacím pokoji nade mě, aby sáhla po časopise nebo knize, a jak se přitom určitě dlouhé dvě tři vteřiny dotýkala mého dětského hrudníku ňadry. „Myslíš si,“ řekl jsem matce, „že Dimu taky někdy podvedla?“ „Odkud to mám vědět?“ odpověděla náhle velmi vážně a polekaně. „Proč se tak vyptáváš? Ty o nás zas něco píšeš?“ „Ne, mami.“ „Tak chceš ten dopis? Třeba se ti hodí někdy později.“ „Ne,“ řekl jsem rychle, „ne, opravdu ne.“ Udělalo se mi na chviličku špatně – jako se mi dělalo špatně už půl roku pokaždé, když jsem na svém laptopu náhodou uviděl otcovu fotografii nebo když mi sestra, aniž bych to po ní chtěl, poslala z Londýna do telefonu jeden z mnoha krátkých videofilmů,
– 98
SEST_KUFRU_BLOK.indd 98
16.09.2021 10:18 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500663
který s ním v jeho posledních letech natočila. Jeho snědý, skoro už perský nebo uzbecký nebo tak či onak působící obličej byl až do konce obličejem zdravého a dobře živeného muže, a já si pak pokaždé myslel, že kdo má tak energickou, diktátorskou bradu a ty neustále jakoby zaostřené černé oči, musí se přece dožít nejmíň sto dvaceti let. „Dobře,“ řekla matka, „pak ten dopis vyhodím.“ „Ne!“ „Jak chceš. Pak ho tedy nevyhodím.“ „Mami?“ „Ano?“ „Proč se Natalia v Ženevě vlastně zabila?“ Matka se zhluboka nadechla a vydechla a řekla: „To ta válka. Z té války jí určitě bylo tak smutno.“ A ještě když mluvila, pomyslel jsem si, ano, snad, ale možná v tom bylo i něco dalšího. O tři dny později ležel v mé poštovní schránce v Berlíně Nataliin dopis pro mého otce. „Můj milý Sjomo,“ psala Natalia, samozřejmě česky, mému otci 23. listopadu 1973 z Montrealu do Hamburku, „dnes se mi už zase zdálo o kavárně Slavia. Seděli jsme jako posledně v rohu vedle klavíru a úplně stejně jako tenkrát jsem viděla v okně za tebou Petřín a Národní divadlo. A když jsem se předklonila, dokonce i půjčovnu lodiček na Slovanském ostrově s červenými a bílými kánoemi a veslicemi. Na sobě jsi měl svůj krásný přiléhavý anglický oblek s bílou košilí a černou úzkou kravatou, který sis
99 –
SEST_KUFRU_BLOK.indd 99
Ukázka elektronické knihy
16.09.2021 10:18