Marc Schiller: Pot a krev / Pravdivý příběh „Pravděpodobně bychom ho vyhodili někde podél cesty,“ řekl s jistotou. Jasně, nechali byste ho jít, aby vám tu po okolí pobíhal svědek. „Chápu,“ řekl jsem, ačkoli jsem moc dobře věděl, že všechny jeho odpovědi jsou holé nesmysly. Ani neměli žádný rezervní plán. Krátce poté, kdy tenhle hňup opustil místnost, se objevil hlídač, který se mnou trávil předchozí noci. „Nechceš, abych ti něco přečetl?“ zeptal se mě. „Ne, díky,“ řekl jsem. Ještě nejsem připravený poslechnout si pohádku na dobrou noc. „Ve čtvrtek je Den díkůvzdání. Možná bych je mohl přesvědčit, aby ti na pár hodin sundali pásku a mohl ses dívat na televizi nebo si číst noviny,“ řekl upřímně. Odpověděl jsem: „To by bylo milé.“ Jistě je velká šance, že to dovolí. Pokud se jich zeptáš, možná ztratíš práci nebo hůř. Ještě že jsem neseděl na židli, ale na zemi. Kvůli tomu, co mi následně řekl, bych z ní asi spadl. „Hele, neber to osobně, ale myslím si, že seš vcelku fajn chlap. Věřím, že za pár let by z nás mohli být dokonce přátelé.“ Přátelit se s někým, kdo mě unesl a mučil? Nezdál se mi tenhle chlap? Hrál jsem s ním jeho hru, protože jsem se potřeboval trochu pobavit, a odpověděl jsem mu: „Nikdy nevíš. Svět je legrační místo.“ Spřátelit se s ním by byla poslední věc, kterou bych kdy udělal, a i tak bych to neudělal, říkal jsem si v duchu. Do místnosti pak přišel druhý noční hlídač, pan FBI, a podal mi sodovku a cigaretu. Zeptal se mě: „Nechceš nějaké prášky na spaní?“ Odpověděl jsem, že prášky bych si rád vzal. Po tom všem mi nemohly ublížit, a kdybych mohl trávit čas v říši snů, bylo by to rozhodně lepší než být na tomhle místě. Psychické utrpení způsobené nekonečným sezením s rukou připoutanou k zábradlí by dovedlo k šílenství zaručeně každého. Takže jsem takový druh úlevy uvítal. Pokud by se mě následně pokusili zabít, alespoň bych byl v bezvědomí
98
TISK_Pot a krev_VNITREK_2.indd 98
27.10.2021 8:16:25 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500656
Rozhovor a nemusel prožívat taková muka. Měl jsem však tušení, že se nic takového nestane, alespoň dokud mě o všechno neoberou. Podali mi dva prášky, které jsem zapil zbytkem sodovky. Zapálil jsem si cigaretu. Když jsem ji vykouřil, lehnul jsem si a šel spát. Než jsem usnul, přemýšlel jsem o svém budoucím kamarádovi a rozhovoru s panem FBI. Tito lidé byli vážně mentálně narušení, a to pro mě nebylo dobré. Pan FBI oplýval fantazií, že je strážcem zákona a plní tajnou misi. Problém byl, že tomu sám nepochybně věřil. Když jsem se mu to pokusil vyvrátit, jeho reakce postrádala smysl. Dal mi najevo, že by neměl problém mě zabít a hodit aligátorům v močálech Everglades. Federální úřad, který ho zaměstnával, by mu to tohle všechno zajisté schválil. Pan Přátelský se za pár let chtěl stát mým přítelem, tedy pokud mě dřív nezabijí. Neviděl nic špatného na skutečnosti, že mě mučí a drží proti mé vůli spoutaného ve skladišti. Zřejmě to všechno vypustil z hlavy a jednoho dne by se mnou klidně mohl posedět u piva a při tom sledovat fotbalový zápas. Nikdy jsem neslyšel nic bizarnějšího. Lugo si najal nějaké intelektuální trpaslíky – o něco méně inteligentní, než byl on sám. To zajisté nebylo nic těžkého. Mělo to svůj smysl, protože se s nimi dalo lépe manipulovat a plnili jeho rozkazy. Ale byli tu i jiní lidé. Například chlápek, co si užíval moje utrpení, zatímco mi zvráceně šeptal do ucha. Kde se mezitím nacházel Delgado? Měl jsem podezření, že není daleko. Dokonce je možné, že někdy stojí přímo přede mnou. Odporoučel jsem se ke spánku, a tak se mi na chvíli podařilo uniknout šílenství, jež mě obklopovalo.
99
TISK_Pot a krev_VNITREK_2.indd 99
27.10.2021 8:16:25 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500656
14 Likvidace „Nad lidmi máme moc, dokud jim nesebereme úplně vše, ale pokud člověka okradete o vše, už není ve vaší moci – je znovu svobodný.“ Alexandr Isajevič Solženicyn Pondělní ráno pro mě znamenalo nový týden v zajetí. Lugo se přiřítil do místnosti, kopnul do krabice a zařval: „Vstávej, ty sračko!“ Bože, dobré ráno i tobě. Špatně ses vyspal? „Přesměrovali jsme sem z tvého domu všechny hovory, takže až ti bude někdo volat, budeš odpovídat, jako bys byl u sebe doma. Jestli řekneš nějakou blbost, tak seš mrtvej. Rozumíš tomu?“ štěknul na mě. Skvělé, teď budu muset ještě přijímat hovory. To se mi ani trochu nelíbilo, protože pod takovým nátlakem jsem mohl kdykoliv udělat chybu. Užíval si, když mi mohl pořád dokola říkat, že mě zabije, pokud ho neposlechnu. Fungovalo to. Jeho zastrašování jsem nemohl brát na lehkou váhu. Když se ocitli v úzkých, nejspíš neměli moc na výběr. „Ano,“ odpověděl jsem pokorně, protože to tak měl rád, stejně jako rychlou odezvu. „Dnes zavoláš do všech bank a necháš z nich převést všechny peníze na účet firmy,“ apeloval na mě. „Fajn,“ odpověděl jsem. Snažil jsem se věřit, že jakmile dokončím všechny transakce, tak mě propustí. Ale něco v mém podvědomí
100
TISK_Pot a krev_VNITREK_2.indd 100
Ukázka elektronické knihy
27.10.2021 8:16:25