KEVIN H EARNE
Ta dvojice se stěhovala do kopců poblíž Lochlaenu a chtěla tam chovat včely a kozy a pěstovat obilí. Podle jerehských náramků jsem poznala, že muž je farmář a žena včelařka. Sklenice cideru už v rukou měli, takže jsem jim je nemohla nabídnout, abych je uklidnila a dala jim najevo, že se nepovažuji za nic lepšího než oni. Použila jsem tedy svou druhou taktiku: přidřepla jsem k ohni, čímž jsem se záměrně zmenšila, a přátelsky jsem se na ně usmála. „Máte chuť si vyprávět? Vyměním jednu historku o sobě za jednu o vás. Jak jste se seznámili?“ Byli roztomilí. Jeho otec nakoupil na trhu med od její matky a zeptal se, jestli nemá nějaké přenosné úly a jestli by nebyla ochotná zapůjčit je pro opylení několika polí. Přenosné úly skutečně měla, a když je příští sezónu na farmu přivezla, seznámili se i oni dva. „A kde to bylo?“ zajímala jsem se. „Ve Fandlinu.“ „Aha! A proč se stěhujete do Lochlaenu?“ „Je tu menší pravděpodobnost invaze od moře,“ vysvětlila žena. „Hodláme založit rodinu a chceme, aby byla v bezpečí. Pokud po nás půjde armáda, chceme být předem varovaní.“ Všichni, kdo seděli kolem ohně, souhlasně pokyvovali. To byl skutečně pochopitelný a rozumný důvod ke stěhování. Kostní obři při své invazi mnoho životů ukončili, ale ještě většímu množství změnili směr. Pak byla řada na mně. „Jednou mě poslali do Fornu se vzkazem pro Černé jaguáry u Prvního stromu,“ začala jsem, „jenže Forňané samozřejmě návštěvy hlavního města vůbec nepovolují. Jakoukoli zprávu pro První strom musíte předat zelenému rukávci, který má službu na hranici s Raelem u Aelinmechu. Ten ji pak pomocí malých výhonků své stříbrné borky předá prostřednictvím kořenů a stonků svým vůdcům mnoho mil odtamtud. Je to trochu strašidelné, ale aspoň jsem nemusela běžet tak daleko.“ Poněkud nervózně se zasmáli, protože nevěděli, kam tím mířím. „Měla jsem počkat na odpověď, a tak jsem na strážnici nějakou dobu zůstala s tou jejich pohraničnicí. A začaly jsme si povídat o pití. Já jsem jí připravila koktejl z likérů a bylin, který mě naučila jedna bylinkářka v Jeremechu, a ona prohlásila, že to je ten nejskvělejší nápoj na světě, až na stříbrokorý houbový sour.“ Ta dvojice z Fandlinu a všichni lovci a lovkyně, tou dobou už uvolnění a jaksi sladění, všichni sborem pronesli: „Cožeeee?“ Pár z nich se podívalo na své sklenice ciderů a nejspíš si v duchu říkali, že to možná není ten nejlepší nápoj na světě, ale i tak je docela dobrý. „Ano. Forn je proslulý svými čaji a pivy, ale také tam dělají houbovou whisky, a je to štiplavá, kouřová a příjemná, ale pořádná rána do krku.“ – 100 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500650
K LETBA
KRKAVCŮ
„Proč jsme o ní nikdy neslyšeli?“ zeptal se Lovec Bran. „Nevyvážejí ji. Dělají jí jen omezené množství a sobecky si ji nechávají pro sebe.“ „A ty jsi ji ochutnala.“ „To ano. Zelený rukávec smíchala houbovou whisky, čerstvou citrónovou šťávu, hořký likér a vaječný bílek, všechno to protřepala a nalila na led. Ale to ještě nebylo všechno. Měla už všechno připravené, jednu sklenici pro každou z nás, ale zvedla prst a požádala mne, ať počkám. Sklonila se ke své holeni, kde jí na kůře rostou houby, utrhla dva kloboučky a do každé sklenice hodila jeden.“ Na tenhle sbor ohromení a nevíry jsem se těšila. „A to je předtím ani neumyla, ani nic?“ „Ne. Tohle byla věc cti – abych věděla, že by mi nikdy neudělala tu medvědí službu, že by je umývala. Říkala, že přirozené chuti jsou nejlepší.“ „Bohyně nás ochraňuj,“ ulevila si včelařka. „A vy jste to vypila?“ „Nejen že jsem to vypila, namočila jsem tu houbičku do nápoje, jak mi to poradila, aby do sebe nasála alkohol a všechno, a nakonec jsem ji snědla.“ Další šokované ušklíbání, a pak se farmář zeptal: „Jaké to bylo?“ „Měla pravdu. Bylo to nejlepší pití, jaké jsem kdy měla. Bohaté, s přepychovou škálou chutí, textur a vůní. Nejspíše už takové nikdy nedostanu. Jak často člověk najde barmanku, která by byla zelený rukávec a byla ochotná podělit se o vlastní soukromé zásoby? Ale,“ dodala jsem a ukázala jsem si na spánek, „pamatuju si to dobře.“ Po tomhle se dvojice trochu uklidnila a rozpaky zmizely. Pochutnali jsme si na zvěřině a na divokých bylinách a já jsem na svém lehátku spala jako zabitá. Za úsvitu jsem už byla na cestě, vítr mi cuchal vlasy, o ochranné brýle se rozplácával hmyz, protože jsem mířila k jihu nejvyšší rychlostí. Každou hodinu jsem si udělala pauzu, abych popadla dech, trochu se napila a dostala do sebe pár kalorií, a při západu slunce jsem byla v Randuletu. Potřebovala jsem vyřídit vzkaz, než se znovu vyspím, protože když jsem po cestě vypadala takhle hrozně, každý vzkaz se zdál důležitější. Ale kromě toho Tarrech taky potřeboval čas, aby si na tu myšlenku zvykl a náležitě se rozloučil. Nejhorší je, když vás vytrhnou od rodiny takhle narychlo. Moc času jsem mu dát nemohla, ale tuhle noc ano, protože dnes jsem už rozhodně nikam běžet nehodlala. Bude mít čas říct své ženě, co jí vždycky chtěl říct a nedostal se k tomu. Nebo dětem. Ještě poslední zážitek. Poslední jídlo. Běh byl příjemný, dokud jsem nedorazila na hranici jeho pozemků a nespatřila vstupní dveře. Všechna hrůza, kterou jsem až do té chvíle rezolutně zavřela v úplně nejzadnější místnosti mozku, teď vyrazila dveře a hrubě se dožadovala panáka a něčeho k tomu. – 101 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500650
KEVIN H EARNE
„Nechci to udělat,“ vyslovila jsem nahlas, zastavila se a chvíli popadala dech. Kolem nebyl nikdo, kdo by to slyšel. Tarrech žil na velkém pozemku a nejbližší sousedé na obou stranách byli dobře dvě míle daleko. „Bude mě nenávidět. Jsem přesně ten, koho nikdy nechce vidět.“ Bohyně, strašně to bolelo. Nechtěla jsem takovou osobou být pro nikoho, ale zvlášť ne pro něj. Než jsme se vypravili hledat kenning, byli jsme nejlepší kamarádi. Pak jsme se rozešli každý jinam a setkali jsme se už jen párkrát. V důsledku toho jsem na něco ze starých dob zapomněla a jiné vzpomínky možná čas víc naleštil. Na tom nezáleželo. Teď zaklepu na ty dveře a zkazím mu den. Bylo to moc hezké místo. Fasáda z šedomodrého kamene, bílá zárubeň a červené dveře se třemi malými čtvercovými okénky. Vepředu veranda z tmavého tvrdého dřeva se stříškou nade dveřmi, venkovní nábytek, květináče s barevnými květy, kolem kterých se vznášeli kolibříci a srkali nektar. Vedle domu úhledně upravená zahrádka a skleník, protože jeho manželka Aevyn byla bylinkářka. Takhle kouzelný dům se málo vidí. Pozná mě vůbec? To se dá zjistit jen jedním způsobem. Nemělo cenu to ještě odkládat. Došla jsem zvolna k jeho dveřím, aby se mi zklidnil dech. Třikrát jsem zaklepala, chvíli počkala a zaklepala ještě třikrát „Kdo je to?“ zavolal ženský hlas. Ozvala se nějaká zamumlaná odpověď, které jsem nerozuměla, a potom ke dveřím zamířily těžké boty. Otevřel a já jsem řekla: „Ahoj, Tarrechu.“ Nejdřív se zmateně zamračil a mně se sevřelo hrdlo. Ale když jsem se pokusila ostýchavě usmát, poznal mě, zazubil se a hrdlo zase povolilo. „Tuala!“ vykřikla. „Moje stará kamarádka!“ Pevně mě stiskl v náručí a já jsem zavřela oči. Chtěla jsem si pamatovat jen ten pocit, nic jiného. Voněl cedrem a vanilkou. Pak mě pustil a zeptal se: „Co tady –“ Zarazil se, podíval se na můj jerehský náramek, prohlédl si špínu na mé zbroji a brýlích a vlasy rozfoukané větrem. „Ach jo. Je čas, co? Tohle není společenská návštěva. Poslali tě sem.“ Hrdlo se mi stáhlo. Jeho náramek byl zlatý, což znamenalo, že je ženatý. Když jsem ho viděla naposled, byl bronzový. Měl na něm rubín, ametyst a další rubín jednoho z Raeniných kolosů. Nepodívala jsem se mu do očí. Nechala jsem je upřené na náramek a kývla jsem. „Ne. Ještě ne. Neříkej to, prosím.“ „Je mi líto, Tarrechu. Musím. Je to povinnost, na kterou jsem přísahala.“ Prudce vydechl, jako kdybych mu právě dupla na bránici. Na chvíli zavřel oči, a když je otevřel, byl v nich smutek a náznak slzí, přesně jako v mých. „Víš, ty a já máme nesmírnou sílu,“ řekl. „Můžeme dělat, co chceme, a nikdo nás nedokáže zastavit, jen my sami. Jen náš pocit povinnosti. A soud našich sousedů a přátel.“ – 102 – Ukázka elektronické knihy