na patnáctiměsíční expedici, která navždy změnila naše chápání eposu a počátků západní kultury. Největšího úspěchu dosáhli díky setkání s výjimečnou osobností, které později říkali „náš jugoslávský Homér“. Nějaký Turek jim v kavárně řekl, že zná spoustu pěvců, ale nejlepší ze všech je jistý Avdo Međedović, negramotný rolník, který zpívá složité písně a doprovází se při tom na gusle, jednostrunný nástroj překvapivě podobný nástroji zvanému diddley bow, který používala spousta bluesmanů z povodí Mississippi.6 Jak jsme uvedli už na začátku, jedním z hlavních cílů této knihy je ukázat, nakolik jsou „úctyhodné“ hudební tradice, dnes spojované s kulturními elitami, ve skutečnosti dílem outsiderů — otroků, bohémů, rebelů, rolníků a dalších lidí na okraji společnosti. Zde máme velmi výrazný příklad toho, jak tento princip funguje. Nejenže ten neškolený venkovan odhalil našim velectěným harvardským profesorům podstatu epické poezie a změnil kurs moderního bádání; ten rolník navíc skutečně představuje nejdokonalejší moderní ekvivalent starověkého Homéra a dalších mistrů, kteří vytvořili základní díla západní kultury. Není to ale žádný izolovaný případ. Téměř ve stejnou chvíli, kdy se Milman Parry setkal s Avdem Međedovićem, velký americký sběratel písní John Lomax potkal jiného neuvěřitelného hudebníka, kterého později nazval „černým Homérem“. Afroameričan známý pod jménem James „Železná hlava“ Baker si tehdy odpykával devadesátiletý trest v texaské věznici Huntsville. Podobně jako Međedovićovi mu bylo už přes šedesát, nejlepší léta měl tedy zjevně za sebou, a patřil k poslední generaci pěvců narozených ještě před vynálezem fonografu. Pečlivý student kulturní historie najde další takové postavy, obvykle zmíněné kdesi na okrajích dochovaných dokumentů — například pastýřku Beatrici Bernardiovou, která slavného uměleckého kritika Johna Ruskina ohromila schopností zpívat zpaměti velmi dlouhé příběhy. Anebo negramotného epického pěvce Vasilije Ščegolenka, který ohromil Lva Tolstého svým vyprávěním natolik, že určité prvky venkovanova stylu následně použil ve vlastních textech. A na samém počátku dějin anglického jazyka narazíme na tajemnou postavu Cædmona, rovněž pastýře, jehož píseň udělala takový dojem na Bedu Ctihodného, že ji tento autor zachytil v podobě
100
HUDBA Podvratné dějiny
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500198
„Hymnu o stvoření“ ve své církevní historii z počátku osmého století. Je to nejstarší dochovaná báseň v anglickém jazyce. Když jsem studoval angličtinu na univerzitě, o orální tradici a o tom, jak utvářela zásadní díla našeho kulturního dědictví, jsem se nedověděl téměř nic. Studovali jsme Chaucera, ale nikdo nám neřekl, jak je jeho dílo ovlivněno performativním vypravěčstvím — přestože se rámcová zápletka Canterburských povídek točí právě kolem této tradice. Nedávno si badatel Christopher Cannon položil otázku, zda byl Chaucer vůbec spisovatel, a naznačil, že možná dokázal odrecitovat všech osm tisíc veršů svého díla Troilus a Kriseida zpaměti. Cannon poznamenává, že autorův slavný portrét z knihovny koleje Corpus Christi v Cambridgi je často označován jako „Chaucer čtoucí knihu“, přestože na obraze žádná kniha není. „Tento Chaucer,“ uzavírá, „není spisovatel, nýbrž deklamátor nebo recitátor.“ Ještě přesvědčivěji to můžeme říct o dalším velkém epickém básníkovi anglického jazyka, kterým je John Milton. S jistotou víme, že slepý básník diktoval Ztracený ráj svým dcerám. Podle jeho vlastního svědectví ho verše napadaly v noci a s příchodem jitra byl připraven se o ně podělit a nechat je zapsat. Třetí kanonický básník anglického jazyka, Shakespeare, byl také jednoznačně performer, přinejmenším na jevišti, a hudba hrála v jeho hrách klíčovou roli — jeho dílo obsahuje nebo zmiňuje asi sto různých písní. Shakespeare se zjevně příliš nestaral o to, aby se jeho představení dostala do tištěných knih: první vydání jeho her ve formátu in-quarto vzniklo téměř určitě bez jeho účasti, a pokud jde o znění veršů, jak byly proneseny na jevišti, možná stavělo hlavně na vzpomínkách herců a lidí z publika. K tomu přidejte Béowulfa, anonymní orální epos, který je vůbec prvním velkým dílem anglické literatury, a výsledkem budete jistě překvapeni. Čtyři velikáni anglické poezie v průběhu tisíce let od vzniku Cædmonova „Hymnu o stvoření“ — tedy Chaucer, Shakespeare, Milton a autor Béowulfa —, ve skutečnosti nebyli spisovatelé v konvenčním smyslu. Byli to performeři a recitátoři, podobní spíše tradičním bardům než moderním autorům, a všichni dokázali výjimečným způsobem memorovat.7 Lord a Parry při svém terénním průzkumu narazili na značnou nechuť spoléhat na psané texty. Dokonce tvrdili, že všichni velcí epičtí pěvci, s nimiž se setkali, byli ve skutečnosti negramotní. Vědci dospěli k závěru,
101
Vypravěč
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500198
že tento rys je běžnější než slepota, která se jinak s velkými bardy často spojuje (podle legendy dokonce i se samotným Homérem). Jinými slovy, schopnost vidět měla pro úspěch pěvce jen malý význam, zatímco schopnost číst by mu s největší pravděpodobností bránila v rozvoji zázračné paměti, kterou tito hudebníci opakovaně prokazovali. Međedović jednou přeříkal píseň, která byla tak dlouhá, že mu to trvalo sedm dní, a později zaplnila celou knihu. Dílo zvané Svatba Smailagiće Meha obsahuje celkem 12 311 veršů a je přibližně stejně dlouhé jako Homérova Odysseia. Lord později poznamenal, že vyprávění se v mnohém podobá příběhu Télemacha ze slavného řeckého eposu. Parry a Lord tedy vyřešili jedno z největších tajemství klasických studií. V době, kdy prováděli svůj výzkum, se většina odborníků už domnívala, že homérské eposy vznikly ve společnosti, která dosud nevyvinula písemnictví. Tato teorie ale vedla k logické otázce, jak se taková komplexní díla mohla dochovat. Međedović a další pěvci jasně ukázali, že písmo by bylo autorům zpívaných příběhů ve skutečnosti na překážku. Pro nás, lidi žijící v době, kdy se data ukládají doslova všude a paměťové schopnosti jedince ztrácejí na společenském významu, znamená tato skutečnost velké prozření. Je možné, že by v důsledku naší závislosti na externím ukládání trpěly určité druhy kreativity? Zatímco písmo bylo tvůrcům těchto příběhů k ničemu, hudební nástroje pro ně měly naopak zásadní význam. Harvardští badatelé ke svému zklamání zjistili, že někteří pěvci si na slova svých písní nemohou vzpomenout, pokud nedrží v ruce gusle. Jeden bard jim vysvětlil, že „dokáže zopakovat i píseň, kterou slyšel pouze jednou, ovšem jedině za předpokladu, že ji slyšel za doprovodu guslí“. Jakmile zmizel hudební prvek, příběhy se rozpadly. Pěvci, kteří diktovali texty zapisovateli, se často pletli v počtu slabik ve verši a někdy přecházeli do prózy. „Takové případy jsou velmi poučné,“ uzavřel Lord, „neboť naznačují, že diktovaný text, dokonce i za ideálních okolností a zapisovaný nejlepším písařem, není z hlediska struktury veršů úplně stejný jako text zpívaný… Za takových nezvyklých okolností nedokáže pěvec tradiční vzorce řádně uchopit.“8 Podobné varování bychom však měli dát také čtenářům: přestože byly tradiční eposy celá staletí považovány za literární texty, v tištěné
102
HUDBA Podvratné dějiny
Ukázka elektronické knihy